s e j n                                                                    b o h e m i ae   r o s a

<

 
M o ž n o s t   d o t y k u
 1984


blíže k motivu / ohmatávání zrakem, prohlédání dotykem, uchopení kroky / cesta (1. 6. 1984)

maximální oproštění výtvarných prostředků / kontakt s přírodou, práce s přírodou / vede k podstatě // soustředění na linii nebo na barvu, na charakter pigmentu / elementarizace výtvarných prostředků vrací člověka zpět / přímo se dotknout // výtvarný prostředek je dotekem / magický kontakt fotografe // prohlubující se zkušenost / kontakt s přírodním řádem / očistit se, vejít a rozšířit svoje vnímání // přejdeš určitou hranici a jsi v té zkušenosti // potřeba ztotožnění s výtvarnými prostředky / jsou částí přírody // cesta k podstatnému ,/ s pocitem děsu // dál nebo jinam ale stále do toho jediného / nikoliv zklidnění / konkrétnost (8. 6. 1984)

Myslím, že před umělcem nebyl ještě nikdy tak otevřen prostor, jak je tomu dnes. Je to oslepující . " možnost cesty, svírající poutníka úzkostí, ale naplňující také jeho oči svou nedozírností. A skloní-li se k ní, odhaluje mu propasti i vrcholy, prostupující všemi jeho smysly.

Na své cestě člověk z n o v u objevuje svou vlastní řeč, umožňující mu přimknout se k viděnému a znít.

Tato cesta je cestou koncentrace, cestou vědomého omezování jazyka na jejím počátku. Jedině úplná oproštěnost poskytuje vhledu dokonalost. Prostota získává svou moc v konkrétnosti, ve ztotožnění myšlenky, gesta, materiálu a přírody. Cesta jednoduchostí je však i cestou k úhrnnosti a teprve neustálá přítomnost vůle k těmto nejzazším obrysům a celistvosti dává projevu jeho sílu a pravdivost.

Tvar kamene, barva lišejníků a travin, pohyb plamene, vůně oblak a třpyt skal, vrstvy barviva vystupující ze dna potoka a pigment cesty ve stáčejícím se ohybu v dálce, tlukot vlastního srdce - to vše může být, uchopeno a přijato, procítěno a projádřeno, součástí i stupněm takové cesty. Stejně tak zahlédnutí sivé zeleně v převisu, pohled do žíly čistého křemene uprostřed růženínu geometricky posekaného trhlinami, otisk mokvavých zelených skal, pozorování slunce téměř se dotýkajícího linie horizontu, spočinutí v kruhu mlhy na louce s měsícem nad hlavou, pozvolné spouštění ruky obloukem podél skalní stěny a dotek o čirou hladinu nad červeným dnem či úder kamenem z čedičové stěny.

Společně s básníkem častokrát sním "o díle velkého rozpětí; syntetizujícím všechny elementární, předmětné, obsahové a stylové hodnoty. Zatím je to jen sen. Ale je dobře představit si dnes ještě nejasnou možnost."


  <