s e j n b o h e m i ae r o s a
přetvářel živé skály v těla mohutná
jako pohoří a údolí
V. V. Štech
Braunovu
fantasii jitřila samotná skála, útočící svou
tvarovou strukturou a tajemností povrchu na vybavování
představ…
Zde je spolupráce hmoty i člověka výsostně patrna
na uzlech kompozičních, daných výčnělky skály, které
ponechal sochař v jejich přírodní nahotě a bohatě
přetvořenými místy je doplnil.
A tak tyto velmi složité kompozice sochařské, vyznačující
složitost barokové doby i geniální složitost tvůrčí
osobnosti Matyáše Brauna, mají v zásadě onu prapůvodní
a podstatnou část umění, o kterou se opíral již první
umělec v době prehistorické, když v úlomcích kamene
viděl první svou sochu.
Josef Wagner
Libotovský
hřbet… se na SZ stýká s elevací Zvičiny
(671 m n.m.). Asymetrický antiklinální hřbet směru SZS-VJV
má mírnější strukturní jjz. svah, kdežto příkřejší ssv.
svah k synklinální Královédvorské kotlině, porušený
zlomovou linií, kryjí balvanové a blokové haldy; na SZ,
při hraně vsv. svahu, se místy udržely pískovcové
skalky. Výškové rozpětí: 240 m.
Břetislav Balatka
Jaroslav Sládek
Celý tento rozsáhlý areál byl naplněn množstvím
Braunových plastik a představoval monumentální dílo.
Architektonické výtvory a zahradní prvky zde byly sladěny
do jedinečného útvaru, plně využívajícího reliéf krajiny.
Karel Hieke
Podoba plasticky ztvárněného prostředí Betléma v Novém lese u Žírče, vytvořeného Matyášem Bernardem Braunem a jeho dílnou (1726-1729 a 1731-1732), je součástí výrazné, ideově podložené koncepce rozsáhlého lázeňsko-zámeckého areálu Kuksu, vybudovaného počátkem 18. století na přání Františka Antonína Šporka.
Komplex, začleněný do prostoru Královédvorské kotliny, protínané tokem Labe, je, i přes svou dnešní fragmentárnost, jedním z nejkrásnějších příkladů barokního ztvárnění krajiny. Na tomto účinu se neodmyslitelně podílí přístup sochaře ke krajinnému reliéfu Nového lesa, kde celek i jednotlivé sochařské detaily jsou vytesány přímo do přirozených pískovcových skalisek a balvanů, vystupujících ve svahu Libotovského hřbetu, uzavírajícího kotlinu na jihu.
Silou výrazu, bohatou asociativností výtvarného myšlení a schopností významového začlenění díla do celku krajinného útvaru, představuje tato realizace nejen vrchol českého i evropského barokního sochařství, ale také základní hodnotou kultury od doby svého vzniku po dnešek. V tom smyslu také ideálně naplňovala manýristickou koncepci vztahu člověka a přírody, pochopenou barokně jako iluzivní metamorfóza, a je fascinující i pro moderního člověka otevřenou poetickou imaginací, blízkou prapůvodním zdrojům tohoto myšlení. V umění – sochařství 19. a 20. století působí Braunův příklad především stavebným a zároveň básnivě uvolněným vztahem mezi tělem sochy a tělem balvanu jako součásti krajiny; intenzitou vztahu, který je ve stavu dnešní (pozdější) torzovitosti původní sochařské skladby nebo průnikem přírodních prvků jenom umocňován. Je inspirující také pro některá zaměření současné tvorby (například pro zemní či konceptuální umění), pracující jednak s přímými zásahy do krajiny a s manipulací přírodních prvků nebo používající této manipulace či její představy k čistě myšlenkovým pochodům a tedy jako prostředku návratu k nim i k sobě samému; vždy se zaměřením na prohloubený vztah člověka ke světu, překonávající svým dosahem možnosti jednotlivých klasických uměleckých druhů.
Soubor fotografií, předložený na tomto setkání, je výsledkem delší práce s tématem skalní krajiny. Není to úplně volná asociativní sekvence, vyjadřující prožitek a atmosféru cesty krajinným útvarem, poznamenaným tvůrčím zásahem člověka, ale není to ani pouhý dokument, vycházející ze záměru rekonstruovat dobové myšlení. Není také výsledkem vědecké práce; je výpovědí, charakterizující současný stav volně myšleného projektu. Nejspíše snad zaznamenává proces sledování Braunových soch a jejich prostředí – kamenů, skal, pramenů, sněhu, vegetace v proměnách světla a ve vztazích, jež mohly být živé a otevřené pro samotného sochaře, pro objednavatele díla, pro cit barokního člověka obecně, ale jež jsou živé především pro nás. To vedlo k volbě takových pohledů, které by tyto mnohovrstevné významové průniky v sobě již obsahovaly a zachycovaly je zrealizované (například vytesaná vývěrová jeskyně ve skalní stěně mezi reliéfy Narození Páně a Zjevením svatého Huberta jako jejich záměrná součást), nebo které by byly určitým volným srovnáním plastické struktury soch, jejich podloží a tvarového utváření skal od nejbližšího okolí po širší oblast kvádrových pískovců české křídové pánve.
Tak jako určitá místa krajiny – hora, vodní plocha, údolí, řeka, pramen, rokle či jeskyně – mohou sama vybízet k meditaci a působit svojí povahou přímo na člověka, jsou-li šťastně, tj. celistvě utvářena, tak se upravená či sochařsky ztvárněná místa krajiny k těmto tvarovým motivům krajiny vrací, podobně, jako je tomu v Betlémě. Vidění těchto vztahů by v rámci větších celků (celého krajinného komplexu Kuksu) sice bylo uchopitelné, patrnější je však především na detailech; od spatření prvotních doteků a znamení na kameni až po kámen, zrušený a obnovený v duchovní úplnost, na kameni, který touto úplností dosahuje universa přírody.
zachytit vazbu mezi plastickým utváření sochy
a přírodním tvarem
podobnosti mezi prohnutím těla a balvanu
objevit vztahy mezi výklenky a výstupky kamene
jako výrazu vnitřní morfologie kamene
jež v pohledu tvůrce se mohou stát
příznakem sošného těla
vyjádřit tyto podobnosti
vytvářející podivuhodnou jednotu
vize plastiky-krajiny
rozevřené, aby do ní bylo možno vejít
v hledícím kameni
vystavené fotografie:
1
Poustevník Garinus, 1726
2 –3
Znamení na skále / masív Čertovy ruky, Hruboskalské skalní město
Tvář skály / sluncem ozářená skalní stěna v Javorovém dole, Prachovské skály
4-5
Pramen ve skalním bloku s reliéfy Narození Páně a Klanění pastýřů, od 1720 do 1731
Vydutá skalní stěna při hraně Libotovského hřbetu za skupinou Darina, Svatého Jana Křtitele a Onufria ze skupiny Garina, Svatého Jana Křtitele a Onufria
6-7
Erodovaný výstupek skály Orel v Císařské chodbě, Prachovské skály
Maří Magdaléna, 1726
8-9
Jeskyně poustevníka Garina, 1726
Pramen v jeskyni mezi reliéfy Klanění pastýřů a Zjevením Svatého Huberta, od 1720 do 1731
10-11
Červený pramen, vývěrová jeskyně ve Věžickém údolí
Zelená rokle ve Věžickém údolí
12-13
Kristus ze studny Jakobovy, 1727
14-15
Poustevník Onufrius, 1726
16-19
Poustevník Onufrius
20-21
Pohled ze Stromové věže na západ, Prachovské skály
Pohled z Čertovy ruky na severozápad, Hruboskalské skalní město
22
Kristus a Samaritánka u studny Jakobovy, 1727
Výstava byla realizována jako součást mezioborové konference Kultura šporkovského prostředí a její vyznění. Připravila muzikologická komise pro období baroka a klasicismu Společnosti pro starou hudbu, sdružení České hudební společnosti.
Praha, dům U zlatého melounu, 24. – 26. září 1985