s e j n                                                                    b o h e m i ae   r o s a

<

 K r a j i n a   p u t o v á n í   a   ú d ě l u   m í s t a
3. května 1999



    Když chtěl František Arnošt Šlik, syn Jindřicha Šlika, vstoupit po roce 1650 do kartuziánského kláštera, jako by tím byla naznačena touha spojit svůj život s tou duchovní částí odkazu Albrechta z Valdštejna, jež byla tak velkolepě načrtnuta Pieroniho vizí katedrály uprostřed krajiny.
    Po Valdštejnově smrti se čas na většině staveb v okolí Jičína zvolna zastavoval a jen zrcadlový odraz geometrického obrazu jako by se odrážel v hladině Velkého Poráku směrem ku Praze jako odlesk mocenských záměrů, jež snad neznaly hranice rozumu.
S příchodem rodu Šliků po roce 1635 na panství Staré Hrady, Kopidlno a Veliš se vztah ke krajině jakoby zjemnil a stal se praktickým i mystickým zároveň. G.Pieroni a N.Sebregondi se zabývali jinými úkoly. Svou příležitost však nalezl architekt francouzského původu Jean Baptiste Mathey a není jistě bez zajímavosti, že první církevní stavbou, jíž byl ve šlikovských službách pověřen, se stala realizace poutní kaple Sv. Anny (1670) jako patronky vod. Postavena byla na osamělém vrchu v rozvodí Velkého a Malého Poráku s vnější kazatelnou, nabídnutou prvním paprskům vycházejího jarního slunce. Špýchary ve Střevači a Vokšicích ukázaly na jeho schopnost účelného a přitom malebného zasazení do strání. Byla to doba, kdy příliš jasné dominanty, tolik drahé Valdštejnovi, teď byly na obtíž, jak o tom svědčí demoliční projekty G.Pieroniho, týkající se v 80. letech především hradů Veliš a Kumburk. Z popudu Leopolda Antonína Šlika se Jeane Baptiste Mathey dále soustřeďuje k místům intimnějším, citovějším. K místům kam je třeba putovat, jako třeba na původně laténského obětiště Lorety (1694). K oltářnímu kameni lze dojít z několika stran, prostoupit lesními alejemi a dotknout se pohledem zeleně i modra dálek a uvědomit si tak, že kolem údolí Cidliny s Jičínem na jejích meandrech lze také bloudit.
    Již roku 1705 při stavbě kostela Sv. Jakuba Většího v Kopidlně přicházejí Šlikové pravděpodobně do kontaktu s Giovani Santinim. Tento architekt pak mystickou pouť krajinou dovršuje stavbami šestiboké kaple Sv. Andělů Strážců (1720) na cestě z Lorety do Vokšic k Jičínu, a stavbou trojhranné kaple Sv. Trojice, přímo nad pramenem posvátných vod V lázních. Geometrie trojúhelných tříbarevných dlaždic a dokořán otevřené trojí dveře kaple činí z této architektury v době bohoslužeb křehký, odhmotněný rámec pro úplné prolnutí spirituálních sil člověka, krajiny a božského poselství.
    Šlikové svojí cílevědomou stavební činností zasáhly samozřejmě do krajiny v okolí Jičína mnohem hlouběji. Dostavby zámku ve Starých Hradech či novostavby zámku v Kopidlně, spojené s četnými Oborami byly svázány sítí cest, rozcestí a zastavení. Nikdy to však nejsou vztahy přísně geometrické, jak jsme toho svědky v Pieroniho koncepci Valdštejnské. Důležité jsou prameny, energetická zauzlení povodí Mrliny, jeskyně - jako ty v Prachovských skalách. Především však stavby Velišského hřbetu a zpětný dostředivý pohyb k pramenům a povodí Cidliny z nich činí něco, co vzácně doplňuje odkazy architektury krajiny Valdštejnovy, jež by bez nich byla možná až příliš strohá a nečeská.
    Nejen pozdější stavby Anselma Luraga na Veliši nebo F. Hegera v Ostružně, ale již kostel Narození Panny Marie v Popovicích, stavěný z popudu valdických kartuziánů ukazují, že historická krajina v okolí Jičína je mnohovrstevná. Je také nesporným faktem, že právě Šlikovský rod vryl do její tváře nesmazatelnou a svébytnou stopu, bez níž by tato krajina nebyla tím, čím se stala, jakou dosud je a snad i bude, pokud ji dokážeme vidět, vážit si jí a také ji chránit.

 

<