s e j n b o h e m i ae r o s a
R á g a r á j e
I
Rozmanitost byla hlavní vnadou krajiny této; milostná spanilost a vážná velebnost byly v ní spojeny jako v obličeji…
Karel Hynek Mácha, Valdice, 1836
Je to úchvatný doklad propastného vhledu do krajiny, když Karel Hynek Mácha v tomto textovém fragmentu popisuje Jičínskou kotlinu jako konkávní zrcadlový odlesk detailu lidského těla, okna smyslů a sídla zraku, sluchu, čichu i chuti. Jako pomyslným rámem se vizí země převalují, splývají a strmí další Máchova slova…, krajina je mu zde velikým půlkruhem, temnomodrým stínem, velebnými stupni, rudožhavým světlem, temnými kopci a horami se svými hrady, hlubokou nížinou, daleko táhlým hřbetem, temnozelenými lesy či stavením co bílou skalinou.
Melancholie tělového obrazu země, vyjádřená ve spojení harmonie životní síly a zmaru, vidoucí je zde mladý setník, konfrontovaný s hrobníkem - otec se synem, tedy tato melancholie(1) je tu doplněna něčím, co lze dnes snad popsat jako přímé dotýkání se podstat věcí a míst, kamenů, skal, stromů a vegetace, kopců, údolí a vod s jejich vlastní „psychikou“. Pokožkou tohoto duchového těla krajiny jsou písečná údolí a hrubé skály, kde vrchy mají svou tvář a kde lidské vědomí a síla míst se pronikají nejtěsněji pod hladinami vod (2).
A když je rovnováha živlů v krajině na okamžik obkroužena hranicemi, připomínajícími ochranné zdi zahrad, jsme otevřeni takovému místu jako ráji (3).
II
RÁG
sansc. rai = Wohlstand
arab. et pers. irem = hortus in Arabia celeberrimus
ohrada rozkošná, w které Adam a Ewa bydleli
des Paradies
der Garten Eden
paradisus
§ rág swatý
§ rág nebeský
§ wůbec rozkošná zahrada
Lustgarten
Paradies
§ každá rozkošná wěc rágem slowe
jeder angenehme Ort oder Gegenstand
Wohlstand
§ radost
rozkoš
§ Ragské stromowj
§ Ragský dvůr
§ Ragský pták
§ Ragská tráwa
§ Ragské gablko
Slownjk česko-německý Josefa Jungmanna Djl III. W Praze, 1837
Krajina mezi Turnovem a Jičínem s Prachovskými skalami, Hruboskalskem, Troskami, Soboteckem a části Pojizeří s Mnichovohradišťskem a Mladoboleslavskem má tak bohatou kontinuitu reliéfu a údolí s tak hustou koncentrací silných míst, a zároveň tolik šťastně situovaných hřebenů a zlomů, připomínajících ohraničení zahrad a přirozené cesty k nim, že vizi ráje naplňuje.
“Celá krajina mi připadá jako krásná pohádka“, napsal v jednom ze svých dopisů Josef Mánes, když popisuje své dojmy z pobytu Na Hrubé Skále roku 1868. „Našel jsem zde mnoho motivů odpovídajících mému smyslu pro poezii lesa, velmi zajímavé tvary kořenů, ohromné kameny vyčnívající z holých skal a rovněž formace pískovce je na některých místech impozantní…“(4). Není proto divu, že právě zde a v této době se postupně ujímalo označení této oblasti naší krajiny jako „Český Ráj“.
Hosté tak zvaných vzdušných lázní v Sedmihorkách, pro něž tehdy tato oblast byla tím nejkrásnějším koutem Čech, chápali krajinu také jako divadelní drama, kde jednotliví aktéři jeviště, místa, skály, prameny a zákoutí získávaly svá jména právě ve vztahu k času pobývání člověka (5). Okamžiky to byly výjimečné, vlastně jen krátkodobé ale o to víc ideální či idealizované. Nejtajemnějšími místy těchto pozdně romantických cest pak byly stezky vedoucí do nitra země, hluboké průrvy, propasťovité rokle a jeskyně. Mnohé z těchto míst, dnes většinou již pozapomenutých, se staly přímo i cílem pro petrifikaci okamžiků tělového kontaktu s místem, jako například jeskyně Sklepy pod Troskami (6). Nápisová stěna z této doby zde je jakousi nostalgickou kronikou, stejně jako i mnohé další záznamy, petroglyfy či přímo podzemní svatyně z dob pozdějších.
Nedá se ovšem tak jednoduše říci, že příležitostný očistný pobyt člověka v těchto místech a způsob jeho kontaktu s nimi by zároveň hovořil o historické mělkosti míst. Tradice mnohých z nich je totiž většinou hlubší a dávnější. Někdy je až bezedná jako pramen Bezednice u Dolánek, nebo alespoň velmi dávná, jako značení Studené rokle pozdně gotickým křížem či barokní datace samého dna propasťovité Lachmanovy jeskyně v Prachovských skalách (7).
Pravděpodobně je to právě barokní doba, jež nám dnes názorně dokládá, kam až může jít zjitřená naladěnost člověka k silovým, vizuálně i emočně silným zauzlením krajinného těla. Právě v baroku se jeho nervatura nabídla lidem žijícím v těchto místech nejsilněji. Dokládá to nejen velkolepé torzo Giovanni de Galiano Pieroniho pozdně manýristické kompozice Valdštejnské krajiny v okolí Jičína, ale zejména následné stavby Jean Baptiste Matheyho a Jana Blažeje Santin-Aichla(8) na Schlikovském panství, obkružující Jičínskou kotlinu věncem kaplí, sousoší, božích muk a pramenů, tíhnoucích k hlubokým vodám imaginace člověka i samotné přírody zde (9). Příznačně byla nedávno tato krajina nazvána krajinou Mariánskou. (10)
III
Kdo spatřil zblízka dva hrady v Boleslavském kraji, a to Trosky a Skály…, nemůže se dost vynadivit divoké kráse těch míst, údolí, skal a lesů, stejně jako nenapodobitelné vznešenosti skalních pyramid, jež vyčnívají v obrovské výšce nad těmi hvozdy. To sama příroda je tak přesně vytvořila. Tyto pyramidy obklopují a rozdělují skalnatou krajinu.
Bohuslav Balbín, Miscellanea Historica Regni Bohemiae, I. kniha, VIII. kapitola, 1679 (11)
Věta: „To sama příroda je tak přesně vytvořila“ je typickou formulací raně barokního magického vidění krajiny světa. Není náhodou, jsou-li viděny jako pyramidy. Útvary Trosek jsou pro Bohuslava Balbína něčím výjimečným právě proto, že tak dokonale demonstrují matematické univerzum dobové vědy v žitém světě krajiny. Místu, které je dnes pro nás silné z mnoha důvodů i jako jedno z přirozených center Českého ráje a jeho dominanta, lze také porozumět v rámci barokních vizí aktuálního nekonečna, jak je analyzuje stejnojmenná publikace: „Tím, že barokní umění uplatnilo celou škálu možností, aby využilo matematiku ve prospěch imaginace, otevřelo cestu dalekosáhlému využití motivu vznešena v kulturním diskursu evropské civilizace. Bez ohledu na to, že teprve v době pobarokní Immanuel Kant vytvořil z tohoto motivu základní filozofickou kategorii moderního tvůrčího myšlení, barokní kultura umožnila, aby se magické prvky vznešena uplatnily v snahách o duchovní vyznění smyslu života v době formující se moderní civilizace. Budování přechodů mezi matematickým rozumem a světem emocí se stalo např. jedním z hlavních motivů úchvatného vyznění evropského baroka v prostředí českých zemí. Interakce pramenů vznešena zůstaly ve své téměř pozdně barokní podobě ústředním tématem českého umění až dodnes.“ (12)
fialovým květem bodláku / za zapadající slunce / spodní část tmavne
stoupám po hraně skály
plodem černého bezu / za zapadající slunce
tmavne odspodu / žhne pouze vrchní oblouk
květem mateřídoušky / za zapadající slunce
spodní okraj se / zplošťuje / jakoby odděluje od celku / purpurově žhne
červenými lístky / jetele myšího ocásku
celá plocha potemněla / uvnitř temné mázdry / spodní oblouk mizí
květem čekanky / za slunce
půlkruh / spodní okraj tušeně viditelný / obloučkem linie / téměř se dotýkající horizontu / Prachovských skal / plocha na okamžik předělena / v půli
květem třezalky / v okamžiku dotyku / za slunce
ovál / mizí / kruh se potápí za stěnu
zrůžovělý uvnitř / vrchní oblouk protažený vzhůru / v šedomodré
oblouček nad horizontem / vznáší se / mizí v tušeném místě
kamenem za slunce
řasy táhlých mraků v neznatelném / pohybu vyznačeném tvary / šedá do fialova bělooranžová do modra / v středu hlavy temná modř l tlumené světlo skal l pode mnou vonící klid / zrůžovělá kaligrafie / stále silněji žhne v azurovém prostoru / soumrak / uzavření
na vrcholu."
Miloš Šejn, Zebín /Doteky - září 1984 (13)
Také pro mne je vznešená nekonečnost míst krajiny Českého ráje spojena s některými místy nad zemí, sahajícími až k oblakům i s místy nejhlubšími, vedoucími k podzemním pramenům úzkosti. Pomáhají otevřít mé tělo a mou mysl. Bylo by příliš odvážné, chtít popisovat, jak se to děje. Duchovní síly země jsou tu; lze jim porozumět v historickém kontextu, je dobré učit se jim naslouchat a ptát se.
Umět správně položit otázky je dnes životně důležité pro celou naši planetu.
Poznámky:
1 „… jak se krásný mně svět tento zdá, / celou zem v svou náruč toužím, / v večerní stopiti chci se zář; / však darmo citem tímto se soužím, / neb kam vzhlédnu, tam mně schází tvář.“
Karel Hynek Mácha, Dílo I, Praha 1986, s. 299.
2 „Krásné jitro vzešlo nad hlubokým dolem na východu hor krkonošských. Tmavé jedle a borovice stály po horách v oděvu rosném, s vysoké skály padala řeka ve vymletou hlubinu, zčeřená v bílé pěny; kde však tišeji odplývala, byly vody její čisté a jasné, hlubina její zelenala se co lučiny zjara. V hlubinách těchto dřímal poutník, hlučný spád vody uzpíval jej v nejtišší sen, a vlny říčné táhly teď nad ním co zvučné lkání zvonů večerních tichou krajinou svůj řad, však již neuváděly co druhdy zvonů zvuk v ducha poutníkova minulé dny.“ Karel Hynek Mácha, Pouť Krkonošská, 1833
3 Tato textová interpretace chce naznačit, že soudobý zvýšený zájem o mimosmyslové či podprahové vrstvy reliéfu krajin a o sílu jejích míst jako součásti všeho živého, označovaných jako genius loci či site specific, mají svou hlubokou tradici v myšlení o krajině v devatenáctém století. To ostatně názorně dokládají již eseje Bachelardovy mnohými odkazy právě k básnickým textům z této doby. Gaston Bachelard: La psychoanalyse du feu, 1938; L’eau et les rêves, 1942; L’air et les songes, 1943; La terre et les rêveries du repos, 1948; La terre et les rêveries de la volonté, 1948; La poétique de l’espace, 1957; La poétique de la rêverie, 1961
4 Josef Mánes Františce Lannové z Hrubé Skály, 1868; in.: Hana Volavková, Josef Mánes malíř vzorků a ornamentů, Praha 1981, s. 201, pozn. 85
5 Karel Müller, Týden ve vzduchové lázni / Upomínka na pobyt v Sedmihorkách, Humoresky, Praha, 1882
6 J.F.Fučík, Trosky, Krakonoš 6 (12) 1884, Jičín, s. 41-45, 313-314, 321-322, 330, 337-338, 346-347; Jan Filip, Dějinné počátky Českého ráje, Praha 1947, s. 257-258
7 M.Šejn, Několik poznámek ke krajině, Valdštejnská loggie a komponovaná barokní krajina okolí Jičína, Semily 1997, s. 166-169
8 Ivo Kořán, Santini ve východních Čechách, Umění, 1974, s.213-222
9 „Když chtěl František Arnošt Šlik, syn Jindřicha Šlika, vstoupit po roce 1650 do kartuziánského kláštera, jako by tím byla naznačena touha spojit svůj život s tou duchovní částí odkazu Albrechta z Valdštejna, jež byla tak velkolepě načrtnuta Pieroniho vizí katedrály uprostřed krajiny.
Po Valdštejnově smrti se čas na většině staveb v okolí Jičína zvolna zastavoval a jen zrcadlový odraz geometrického obrazu jako by se odrážel v hladině Velkého Poráku směrem ku Praze jako odlesk mocenských záměrů, jež snad neznaly hranice rozumu.
S příchodem rodu Šliků po roce 1635 na panství Staré Hrady, Kopidlno a Veliš se vztah ke krajině jakoby zjemnil a stal se praktickým i mystickým zároveň. Giovanni de Galiano Pieroni a Nicolo Sebregondi se zabývali jinými úkoly. Svou příležitost však nalezl architekt francouzského původu Jean Baptiste Mathey a není jistě bez zajímavosti, že první církevní stavbou, jíž byl ve šlikovských službách pověřen, se stala realizace poutní kaple Sv. Anny (1670) jako patronky vod. Postavena byla na osamělém vrchu v rozvodí Velkého a Malého Poráku s vnější kazatelnou, nabídnutou prvním paprskům vycházejího jarního slunce. Špýchary ve Střevači a Vokšicích ukázaly na jeho schopnost účelného a přitom malebného zasazení do strání. Byla to doba, kdy příliš jasné dominanty, tolik drahé Valdštejnovi, teď byly na obtíž, jak o tom svědčí demoliční projekty Francesca Pieroniho, týkající se v 80. letech především hradů Veliš a Kumburk. Z popudu Leopolda Antonína Šlika se Jeane Baptiste Mathey dále soustřeďuje k místům intimnějším, citovějším. K místům kam je třeba putovat, jako třeba na původně laténské obětiště Lorety (1694). K oltářnímu kameni lze dojít z několika stran, prostoupit lesními alejemi a dotknout se pohledem zeleně i modra dálek a uvědomit si tak, že kolem údolí Cidliny s Jičínem na jejích meandrech lze také bloudit.
Již roku 1705 při stavbě kostela Sv. Jakuba Většího v Kopidlně přicházejí Šlikové pravděpodobně do kontaktu s Janem Blažejem Santin-Aichlem. Tento architekt pak mystickou pouť krajinou dovršuje stavbami šestiboké kaple Sv. Andělů Strážců (1720) na cestě z Lorety do Vokšic k Jičínu, a stavbou trojhranné kaple Sv. Trojice, přímo nad pramenem posvátných vod V lázních. Geometrie trojúhelných tříbarevných dlaždic a dokořán otevřené trojí dveře kaple činí z této architektury v době bohoslužeb křehký, odhmotněný rámec pro úplné prolnutí spirituálních sil člověka, krajiny a božského poselství.
Šlikové svojí cílevědomou stavební činností zasáhli samozřejmě do krajiny v okolí Jičína mnohem hlouběji. Dostavby zámku ve Starých Hradech či novostavby zámku v Kopidlně, spojené s četnými Oborami byly svázány sítí cest, rozcestí a zastavení. Nikdy to však nejsou vztahy přísně geometrické, jak jsme toho svědky v Pieroniho koncepci Valdštejnské. Důležité jsou prameny, energetická zauzlení povodí Mrliny, jeskyně – jako ty v Prachovských skalách. Především však stavby Velišského hřbetu a zpětný dostředivý pohyb k pramenům a povodí Cidliny z nich činí něco, co vzácně doplňuje odkazy architektury krajiny Valdštejnovy, jež by bez nich byla možná až příliš strohá a nečeská.
Nejen pozdější stavby Anselma Luraga na Veliši nebo F. Hegera v Ostružně, ale již kostel Narození Panny Marie v Popovicích, stavěný z popudu valdických kartuziánů ukazují, že historická krajina v okolí Jičína je mnohovrstevná. Je také nesporným faktem, že právě Šlikovský rod vryl do její tváře nesmazatelnou a svébytnou stopu, bez níž by tato krajina nebyla tím, čím se stala, jakou dosud je a snad i bude, pokud ji dokážeme vidět, vážit si jí a také ji chránit.“
M.Šejn, Krajina putování a údělu místa, Schlikové na Jičínsku, Okresní muzeum a galerie, Jičín 1999
10 Jaromír Gottlieb: Krajina Mariánská, Okresní muzeum a galerie, Jičín 2000
11 Bohuslav Balbín, Krásy a bohatství České země, Praha 1986, překlad H. Businská, s. 75
12 „Aktuální nekonečno se stalo klíčovým motivem dramatu baroka, i když se tento termín týkal povíce jen filozoficko náboženských a vědecko-náboženských představ omezených především na tehdejší okruhy intelektuální elity jižní a střední Evropy. V tomto bodě se protiklady nové kultury křížily, k tomuto bodu směřoval neobyčejně bohatý rejstřík významů vyplývající z násobení účinků starých a nových vizí a modelů světa. Aktuální nekonečno představuje starý matematický problém, jímž se zabývala starověká filozofie a matematika. Byli to eleaté, kteří sledovali dělitelnost a násobitelnost celých čísel do nekonečna, jak to ilustruje známý eleatský paradox o Achillovi, jenž nikdy nedohoní želvu, protože rozdíl jeho vzdálenosti od želvy lze do nekonečna dělit. Pro evropskou tradici zásadní rozlišení mezi aktuálním a potenciálním učinil Aristoteles. Zatímco ve vědecké revoluci západní civilizace, která vypukla v 17. století, přicházelo ke slovu především nekonečno potenciální, v umění, filozofii a teologii se uplatňovaly názory spojené s tímto nekonečnem aktuálním. Matematika vědecké revoluce 17. století brala v úvahu existenci nezodpověditelných protikladů vyplývajících z neuchopitelných matematických veličin, ale jen jako možnost, jež zůstávala stranou rychle se rozvíjející reálné racionality, která, jak se zdálo, nalezla klíč k úspěšnému uchopení univerza. Nebylo v silách, ovšem ani potřebou umění, filozofie a teologie se při střetání a prolínání názorů doby vědecké revoluce vzdávat prostředků k výkladu světa přinášených matematicky založeným poznáním. Naopak matematika, hlavní nástroj racionalizace vědění, se v alternativních oblastech a polohách kultury baroka stávala inspirací a nástrojem pro ozřejmění těch nejkritičtějších otázek počínající moderní civilizace. Pro humanitní obory znamenal pojem aktuálního nekonečna racionální doklad omezených možností lidského poznání a důkaz existence duchovních hodnot za hranicemi rozumově přístupné skutečnosti. Uplatnění matematicky založených úvah o aktuálním nekonečnu souznělo s novými projevy úžasu nad světem a úzkosti z něho. Šlo o poznatky a jevy, vyvolávající novou touhu po řeči souvislostí mezi jevovou skutečností a oblastmi poznání, mezi konečností individuální lidské existence a nekonečností, již poprvé v dějinách civilizace dokládala věda jako reálný fakt.
Matematické interpretace duchovního smyslu univerza vycházely z předpokladů, že božské ideje a geometrie jsou jednak svým způsobem stejné a za druhé, že jsou přítomné v mysli. Spojením geometrie s metafyzikou se vytvořily nové možnosti uplatnění tohoto matematického modelu skutečnosti v různých oblastech kultury. Úžas a úzkost, tyto intenzívní pocity, jejichž význam matematizace poznání umocnila, se tak mohly podílet na odlišném přístupu ke světu, než jaký představovala vlastní matematická racionalizace kultury; šlo o přístup založený na novém zintenzívnění a uplatnění emocí. Základní dílo barokní kultury nazvané Duchovní cvičení, vytvořené zakladatelem jezuitského řádu, španělským světcem Ignácem z Loyoly, podnítilo nové citové využití intelektuálních schopností v barokní rétorice. Vztahy těchto dvou odlišných tvůrčích tendencí založily téma baroka v tom nejvlastnějším slova smyslu a staly se také jádrem tvůrčích inspirací přesahujících až do současnosti.“
Tomáš Vlček, Aktuální nekonečno / Průvodce výstavou Aktuální nekonečno – Konflikty a souvislosti baroka v moderním a současném českém umění, Praha 2000
13 Vojtěch Lahoda, Miloš Šejn / Nad Zemí, Výtvarné umění 5/1990, s.56-60
Miloš Šejn, 26. listopadu 2000