s e j n b o h e m i a e r o s a

N o č n í b l o u d ě n í p o P r s e c h M a t k y B o ž í

Bdění u jezera

Srdečně zveme Vás a Vaše přátele
na Noční bloudění po Prsech Matky Boží a na bdění u jezera
Cestu Šumavou ve stopách Josefa Váchala vede Miloš Šejn
ze soboty na neděli 11. a 12. května
uspořádáno v rámci výstavy Divočina – Příroda, Duše, Jazyk
Galerií U bílého jednorožce v Klatovech

odjezd autobusem od galerie v Klatovech 11. 5. v 17.30 předpokládaný návrat druhého dne v 10 hodin dopoledne
dobrá tělesná kondice a vhodné oblečení jsou podmínkou
cesta se koná za jakéhokoliv počasí
účast na vlastní nebezpečí

We cordially invite You and Your friends
to participate on The Night Wandering over The Holy Lady’s Bosoms mountains and Be Awakes by the lake
The way through Šumava mountains in Váchal’s steps is led by Miloš Šejn from Saturday to Sunday on May 11^th – 12^th
organized as a part of the exhibition
Wilderness – Natur, Soul, Language
in Gallery U bílého jednorožce in Klatovy, the Czech Republic

depart from the gallery in Klatovy on May 11^th at 17.30,
expected return the second day at 10.00 p.m.
good physical condition and appropriate clothes are required
the journey takes place in every weather
at your own risk

49°10’12.49‘‘ N
13°11’19.04‘‘ W
1343.4

49°09’55.66‘‘ N
13°11’47.23‘‘ W
1050

12.05.2002 Sunrise 05.14 New Moon 10:47

report & deník

sobota 11. května

17.45 odjezd z Klatov na Špičácké sedlo

18.35 mítink v kruhu na louce, uvedení dílny, představení účastníků, zaměření, proč bloudění (17 účastníků včetně mne), Váchal a bloudění, původní verze bloudění, krátka diskuse

10 jiných lidí ze sdružení Duha v tuto noc provádí cestu dle mých původních propozic, cíl cesty oblast blat

19.00 první část pochodu směrem na Předěl po zelené cestě

vytvořit nové dvojice či trojice z těch kdo se neznají, téma hovoru soustředit k cílům našeho setkání

19.20 hrana cesty před Předělem s výhledem na jezerní stěnu Černého jezera a protější pás vrcholů, nad nimiž zapadá ostré slunce

všichni čelem ke slunci rozestaveni vedle sebe

s očima do široka otevřenými rychle přelétávat sluneční kotouč a sledovat jak účinkem přezáření očí slunce vstupuje do vidění okolní krajiny, kroutit hlavou do všech stran, vizuální podoba bloudění, princip bloudění vstupuje do viděného (obdobné tělovému pocitu bloudění vyvolanému dlouhou bezcílnou chůzí)

sledovat reziduum světelných stop slunce uvnitř očí, proměny během změny síly sevření očních víček, jiné při zvrácení hlavy do oblak, jiné při předklonu k zemi, jiné při zakrytí očí dlaněmi

množství kotoučových stop a drah pohybů předchozích pohledů do slunce, proměny pozitivu v negativ, několikanásobná proměna světelného znaku a vydechující rudé pozadí, plovoucí znaky

19.40 pokračující chůze k Předělu

zrušení původních dvojic, pokračování v hovoru a koncentrace

19.50 Předěl

stručná informace o rozvodí Labe Dunajcesta mlčení k vrcholu Jezerní hory, jdeme ve skupině ale každý sám za sebe, více otevřít tělo pocitům chůze, námahy, detailům prostředí, včetně zvuků

oprávnění porušit toto mlčení mám jedině já

na vrcholu cestu ukončuji několikanásobným tlesknutím

20.40 vrchol Jezerní hory (podle J. Váchala Prsa Matky Boží)

představte si, jak je možné ještě dále pokračovat v chůzi na tomto silném místě

práce s bosýma nohama a se zavřenýma očima, ve stoje s uvolněným tělem nebo v sedě pro ty, kdo mají problémy se stabilitou

nejprve si vyberte nějaké pro vás příjemné místo, je zde velký výběr od vyloženě teplých a vlahých míst s travami a lišejníkem, přes sněhová pole, až k extrémě chladným místům vod ve sněhových vyležiscích

20 minut

rád bych, abyste pokračovali v minimální chůzi téměř na jednom místě, pocit těla sestupuje do chodidel a ta jsou prostředkem intenzívní výměny informací mezi vámi a podložím země, všechny části chodidel nabývají na významu, každý detail povrchu může sdělit tisíce informací, otevřete se těmto detailním impulzům a postupně přidávejte imaginaci,

můžete jít tak daleko, že například já si mohu představit, že se mne dotýkají ústa dcery, kterou jsem porodil před 300 lety, ne že se mne dotýká syn, jehož budu mít za 200 let.

5 minut před koncem obcházím postupně všechny a dám impulzy dotykem větví, kůže či mechem, postupně konec za opravdu silného soumraku

21.00 odcházíme k našemu jezeru, je možné nepatrně potichu spolu mluvit, ale už toho nikdo moc nevyužívá

postupně bude sílit osamění každého z nás a noc na břehu jezera probdíme každý za sebe

vyrážíme přímo k Čertovu jezeru a velmi brzy docházím k extrémně příkrým stráním, kdy některé partie je nutné obcházet,

přibývají skály a nekterá místa začínají připomínat propast, dole stříbřitě svítí hladina a tma začíná rychle houstnout

je kolem 22 hodiny?

zastavuji se v příkré stráni, dole rozervané skály a čekáme na celou skupinu, tiše sedíme a zíráme k jezeru vlevo, asi tak 5 minut, někdo nahoře točí noční kamerou

vyrážíme dál, skály nás nutí uhnout vpravo a po obchvatu jedné z nich narážíme na ruiny bývalé prvorepublikové cesty, částečně sroubené z kmenů a kamenných teras, překračujeme dva potoky a přicházíme na rozcestí, kdy se ukazuje, že asi 5 dalších se cestou odtrhlo od naší skupiny a šlo jinou cestou, přímo do skalních srázů jezerní stěny

odcházím zpět je hledat a předtím ještě první skupině předám instrukce, jež jsem chtěl dát všem

každý z nás si najde na břehu jezera své místo, kde bude bdít až do rána, respektujte soukromí ostatních, akční rádius každého z nás by měl být kruh tak 30 m, pokud se někdo rozhodnete plavat, plavte však maximálně tak 5 metrů ke středu jezera, protože pokud poplavete dál, už se nevrátíte

ráno vyčkáme okamžiku, kdy se první paprsky slunce dotknou hladiny jezera, pokud se tak nestane a bude li zamlženo, obejdu pomalu celé jezero a dám tam všem neverbálně vědět, že je konec našeho setkání

odchod kolem 8, odjezd do Klatov v 9 z Jezerního sedla

žádné osobní rozhovory, sdělování pocitů, zažitky doznívají

prožívám hrozné okamžiky marného hledání ve skalních srázech a mezi zbytky řícené cesty, zbytečně tleskám do noci, nakonec se vracím a dole u břehu potkávám jednoho z druhé skupiny, jenž zapálil svíčku na svém místě a ukazuje se, že pravděpodobně všichni šťastně dosáhli hladiny obchvatem skalních bloků z druhé, levé strany naší cesty, křížící jeden z rašelinných přítoků jezera

vyměňuji si s ním místo, protože až tam jsem se opět uvolnil, místo je to krásné a on chtěl pokračovat dál

mech, balvany, záhadná hloubka

odkládám šaty a plavu, sevře mne hlubina a pomůže mi opět až mech

tma je už naprostá, ale hladina září ve svém obrysu, teplo bez hvězd

připravuji si své místo v mechu, těsně u vodní hladiny, je jako lože s kamenem pro hlavu

hladinou prokmitávají hluché údery a ukazuje se, že to jsou první kapky blížící se bouře

nepravidelné ovály bílého světla nade mnou ohaluje lístky a drobně větvičky v okolí mého nitra, okraj lesa na protějším břehu tvoří výraznou siluetu, jako zátoku rašelinného jezera někde v dalším, vyšším patře krajiny

táhlé dunění a záblesky, centrum bouře se však bohužel brzy stáčí k severovýchodu, také skutečně intenzívní déšť nepřichází, ale mění se v téměř celonoční proměny mezi mlhou , drobných dešťěm a velkými řídkými kapkami

neděle 12. května

prostor mého těla vlhne a stává se až nesnesitelným pro mé bdění

vyplašená kachna s velkým hlukem vyráží od mých nohou

na krátkou dobu se nebe rozjasňuje hvězdami, nejjasnějšími v korunách stromů za mnou

ve vlnách očas zahlédnu rozmazaná světla některé z nich, úhel odrazu je velmi nečekaný a ostrý

během vlhké noci se mnohokrát mění směr větrů a proměňuje hladinu

šumění protější strany posiluje hukot dvou potoků

pouze jednou mi nad hlavou silně šumí les z mé strany bdění

sedím, částečně někdy opřen o balvan, pravé rameno mechovatí, kříž chladne

balvan, prohnutý malý smrk, mladá větévka jeřábu nade mou, vlevo kaligrafie vrb

po neodhadnutelné době přímo přede mnou v přesné linii klouže po hladině hryzec a mizí vpravu pod balvanem

vítr z protější strany rozčeřil hladinu a větší vlnky nepravidelně šplouchají pod kameny

tyto nové zvuky okamžitě vyvolaly první písknutí konipase, a následovaly další, sýkokry, králíčci…

téměř černo se rozpouští, nad východním okrajem lesa se rozevírá trhlina namodrale zelenavého světla

jednota se rozpadá v detailech a jezero se vykresluje

trhlina roste a pak mizí v závojích nízkých mlh a mraků od severozápadu

těsně před pátou je vše jasné, vidíme se navzájem, mnozí stojí, možná tak stáli celou noc, někteří naopak část noci prospali

bílá nám opět a opět připomíná milostrdně ztracenou noční jednotu

obcházím jezero a šplhám po skalních římsách, obrostlých vřesem

šikmé plotny mizí v rudohnědé hlubině, větve hovoří v elipsách, všudypřítomná zelená je vodní a stává se hřejivou

slunce prorážející mraky staví mlžnou pyramidu světla v protější stráni

mlčky odcházíme kolem osmé, někteří nás už předtím mlčky opustili

pařezy cestou vidím jako postavy, snící o krajině jako my předtím

9.00 Špičácké sedlo - odjezd, Klatovy asi v 9.30, poděkování a rozloučení, všichni až na výjimky se zdají být šťastní a spravedlivě unavení

cesta byla skutečná

původní verze

Bloudění Šumavou

Všechny ty, kdo se rozhodli zúčastnit bloudění Šumavou z jedenáctého na dvanáctého května tohoto roku prosím, aby brzy ráno vyrazili každý zcela sám ve stopách dále naznačeného scénáře, jímž jsou fragmenty z Váchalovy Šumavy umírající a romantické. Lhostejno, který detail či okruh témat si vyberete nebo zda cestu vykonáte fyzicky, mentálně či telepaticky. Záleží na vašich schopnostech. Důležitou podmínkou je však udržení stavu otevřenosti svého nitra zvolenému místu krajiny po celou dobu a to až do rána dalšího dne. Eventuelní záznamy a poznámky z vaší cesty prosím zašlete na adresu sarvanga@mybox.cz nebo bohemiaerosa@tiscali.cz. Mohou se stát podkladem oddílu připravované knihy Divočina.

potoky

Pro četnost jich a nepříliš dlouhý tok namnoze ani jmen nemají; neurčíš, který z drobných přítoků vlastně jich sílu tvoří.
Na sta jich tu, těchto bezejmenných, nejspolehlivějších však vůdců a ukazatelů cest ven z hvozdů těm, kteří v pralese zabloudili.
Není však lehkou věcí, kráčeti stále podél jejich toku!

noc v lese

Podivuhodné šumavské pláně, u Pasek, od Gerlových chalup až k Vys. Lávkám a u Zhůří, vyznačující se na místech kdys plných vody pohyblivou zrádnou půdou, čím doleji do nížin, míst bezhvozdých vždy rozlehlejších, jsou porostlá většinou klečí a porůznu zakrnělým nevysokým smrkovím.

… v místech chráněných vyvýšeninami neb uprostřed hvozdů semknutých nacházíme rozkošné kontrasty zelení šťavnatých trav a bledožlutého řídkého pažitu s tmavozeleným houštím klečí.

Krásné jsou tu noce, kdy za měsíčního magnesiového světla vše pohádkově ozářeno: slatě a kleč, ojedinělí samotářové smrčin a trupy mrtvých již stromů; svitem vyleštěné plochy měsíční, polevem stříbra do modra se měnícím v plošné, bez dimensí silhouety se proměňují.

Noc prožitá v šumavském lese učiní nás pohany, jakmile jedenkrát jen nahlédli jsme v tajemství přírodní dílny.

východ slunce

Nejznamenitějšími dojmy z šumavského ráje bývaly ony při slunce východu prožité, zejména na výšinách.
Této vzácné podívané doporučiti mohu zvláště s vrcholu Boubína, Kletě, Lysé hory (druhého to vrcholu od Knížecího Stolce,) a s Roklanu; tato jest nejmalebnější.
Je počátek srpna, po druhé hodině ranní. Nebe plné hvězd.
Chladno. Vítr jihozápadní, mírný. Balvany pod křížem na vrcholu roklanském jsou dobrým útočištěm. Sedím zde a čekám.
Přede mnou ve výši očí neurčitý šerosvit, chundál tmy a mlh, spíše cítěných než zřených; v hloubce pod nohami tichá a pustá propast, obtočená tušeným amfiteatrem lesů, nad něž postupem času pokračujícím pomalu ranním rozedníváním vyzírati počnou z temnot nafialovělé vrcholy blízkých hor.
Občas vítr rozechvívá v největší blízkosti temné voje zakrslíků smrčin a dle jemných šelestů soudě i ony v hlubinách nížin pode mnou. Sem tam odloupnutý kámen zarachotí dolů se svaliv a ticho opět se zde rozhostí.
Zdá se mi, že počínám rozeznávati, kde obzor od nebe se dělí a kde Boubín s místy, za nimiž slunce vyjíti má.
Než, východ dosud zastřen němými parami. Těžkými jsou mlhami dole v hlubinách lesů, kde snivé mlčící smrky v zadumání stojí. Ještě žádný náznak určitého barevného tonu se neukazuje a z šera jiný valeur nevynoří oko upoutávající a rušící tiché pozorování.
Stojím zde nehybně v očekávání, spjat s nesmírností panoramatu, čekajícího své osvětlení.
Snad stál bych tu nenepodoben jedincům stromů sem do výše se vyšplhavších dále, nebýti obvyklé zde předjitřní zimy a chladu s ranním vlhkem spojené; chladu, příznačného těmto končinám a výškám, působícího právě v těchto hodinách na rozhraní noci a dne povolné doslovně tlení skal a jich znenáhlé rozpadávání.
Však již po nebi mátožné šero se rozlévá.
Z popředí vystupují jak těla příšer pahrbky a vyvýšeniny, záclonou temnou ledů pokryté: rozeznáváš světlejší velikou plochu v bílou později se změnivší a nejvíce svítící: toť jsou vystupující mlhy nad slatěmi weitfällernskými.
Jak duchovitý přízrak visí v šeru tyto bílé tkáně a cáry pak, do výše se zvedající z vody slatí, teplejší než vzduch; nabývají určitějších tvarů pokračujícím sesvětlováním krajiny.
Bledý jas zalévá prostor přede mnou a v levo od Boubína jasní se na ztemnělém ještě nebi veliký průlom, naplněný blankytem nejjasnějších škál; rychle se rozednívá.
Zavalená dálava schoulením černých chmur se roztrhává a skupiny jednotlivé zdánlivě s šílenou rychlostí letí, zatím na místě dále se jen převalujíce; okraje jich rýsují se dle podložené oblohy, tony žlutí, cadmiových a oranžových: rumělka dosud chybí.
Odtržené části mraků na chuchvalce i malé kotouče mlhové přeměněné unikají sodem, zatím co tony jejich usazují se na odhalené obloze pod sesilujícím svitem blížícího se slunce o obzor výše. Obraz velkolepý!
Hory tonou stále význačněji v přísvitě fialovém a chvílemi zdá se, že zapalují se záblesky jasně rubínovými.
Doplňující barvy ploch tmavomodrých dole tím více tryskají vysoko vzhůru mezi rakety paprsků sněžných a citronových, od cadmií až k růžovostem zalomených mořenových laků.
Mohutné víry vzduchové točí se prostřed barvami operujících oblačných dálav, škubajíce a kroutíce celým tím mořem chmur, zaléhajícím ranní záplavu stejně jako obrysy terénu dole.
Ve vlhkých propastech údolí drásají slatinné páry a cáry mlh, ženouce je po směru odcházejícího divadla vzkříšení světla mraků, vystřídaných v zápětí kotouči oblaků zrůžovělých, plovoucích již v určitém ostře barevném svitu.
Zraku mému dosud zahaleno slunce blíže ku obzoru stoupá.
Přírodu spící zvolna paprsky reflexí z mrtvého sna budí, když v temnotách hlubin pode mnou zrozen jest první náznak stínu!
Stín, toť míra a váha svítání.
Bezvládně klesá tma se skrání hor stále níže a níže, doleji do prohlubní. Náhle ostrý svit vbodne se mi v zrak a paprsek prudký v intensitě své zažehne nad hvozdy lačně příchod jeho čekajícími vznešenou píseň dne: SLUNCE vyšlo!
Purpurový ovál, nikoliv koule, neboť neviditelná oblaka slunce splošťují. Klam tento potrvá netnou ještě chvíli.
Není barvy, tonu a valeuru, jež by chyběla v sousedství tohoto zázraku. Zdá se, jakoby den sebral veškerou zášť svojí a ubíjeti se jal všemožnými zbraněmi světel zbývající temnotu noční.

mlhy

Poutník, za všech dob jich vlády krajinami zdejšími procházeje, rozeznává mlh měkkých, lehajících a hebkých, válejících se a šlehajících dle taktu větru; jest však též mlha těžká, dusivá a řídká: jiná pak prášící, nenepodobná v drobném vydání ostré sněhové a ledové metelici.

jezera

Grandiesními roklemi vodou naplněnými nazvati možno jezera šumavská, pro jich malebnou výšinami uzavřenou polohu.
Za nejkrásnější pokládám Prášilské a Plöckensteinské; pak následují Laka, Roklanské a Jezero čertovo; za nimi teprve nejrozsáhlejší Jezero černé a Javorské.
JEZERA tato shlédl jsem ve všech dobách denních a téměř za každého počasí; jen tak odvažuji se pronésti soud svůj o kráse jejich, neboť není lhostejno, spatříme-li ku př. jezero prášilské až po desáté hodině dopolední, kdy veškerý půvab světelný již ztratilo, nebo zříme-li čertovo v plné záplavě slunečního jasu.
Ráz pralesního jezera, nejvíce roklanské, slatiného pak Laka po dnešní dobu podrželo, se sítím daleko do vody rostoucím.
Krásu Jezera černého a čertova marně pokusíš se oživiti pohlédnutím na malebné dřevorytiny obou jezer dle Liebschera; dnes ve skutečnosti původní jich kouzlo neexistuje více, stejně jako u Javorského jezera; vše zaplašila přítomnost lidské.
Jezerní hladiny všech těchto největších vodních nádrží šumavského pásma zčeřené lehce a málo i v dobách nejúděsnějších vichřic pro chráněnost svou okolními hvozdy a stěnami, uzavřeny po většině jsou omšelými kamenými břehy neb až do středu vod postupujícími travinami a sítím.
Tu i onde celý les před dávnými časy dodělavších zde obrů: jich trupy pod vodou ponořené či vyplaveny na břeh jak vytáhlá těla předpotopních ještěrů vyhlížejí.
Na Plochým jezeře obklopena strmou skálou věžovitého útvaru, obrovskými stěnami hvozdů na ráchelském a prosvítajícími stržemi a skalami na ostatních, mají vodu vesměs průzračnou slunce-li svítí, jak perle nejčistší; mění se v ametyst a safír podmrakem a za bouřek barva jich jak bezhvězdná noc.
Ať díváme se z kteréhokoli břehu a místa, všechna zákoutí jezera zdají se nám býti obestřena mohutnými větvemi smrků, z nich jedině tu a tam nějaký listnáč prosvítá: nikdy však nejsou pohrouženy v jednotvárnost stejného zabarvení: neboť vždy jeden cíp a strana jezera dle polohy slunce, třeba za mraky schovaného, prozařuje světlem, zatím co strana protilehlá stává se zákoutím co nejstinnějším a nejtemnějším.
Ve vodách nebesky jasných odráží se světla a stíny korun smrků a jedlí, s prostory mezi nimi vzdušnou ultrafialovostí naplněnými, jakož i prosvítající obraz skal a půdy nezalesněné, z níž občas udeří nás červeně a violety strží či země vývraty obnažené.
Rozervaná a vyprahlá skála tu i onde zbavená zeleného porostu bije v oči, usmiřující je v zápětí pozorováním přecházejícího lesů temena v báň oblohy, houpající se stejnoměrně u našich nohou s odrazy zeleného chlumu.
Krom Plochého, kde jehlanec pomníku Stifterova připomíná lidskou činnost ducha v těchto hlubinách ticha a krom znesvěcení u břehů člověkem stavbami, zůstává dojem jezer stále prapůvodním a nikde nic posvátný klid rušícího tu dosud není.
Slabý ohlas veselých luhů a nejvyšší šťastná jaksi nálada nížin se zjeví na slatích za slunečního dne, obestírajícího tato močálovitá místa zářivým nádechem světla.
V těchto dnech plochy zrádných vod stávají se výhní odrážející a lomící jas vnitřních plamenů slunečních; zejména při západu slunce, není-li příliš zahaleno mraky či mlhou z těchto plání stoupající, jest obraz slatí nadmíru malebný.
Jinak vždy zde onen smutný odstín zániku a smrti, v níž tone, do níž bezmála propadá a zmírá celá tato pustina.
Zima pouhým změkčením veškeré krutosti zde vládnoucí.
Tyto kouty podroklanských hvozdů jsou partiemi mučenými vlhkem, krom bičování větry a chladem.
Sta kaluží zde, bahnisk a tůní, mokřisk, močálů a houpající se půdy; nejisté vodní fjordy v miniatuře, břehy a osamělé části pevné země jsou jejími klikatými hranicemi.
Nesčetná smrt a nebezpečí při těchto nepevných březích a výběžcích do vody, vztažených jak všetečné prsty střeží tu každou neveselou hlubinu a bezedné prázdno na kořist v ní číhající.
U jezírek v Plattenhausen a Neuhütten přechází břeh ve vodu ze všech slatí nejkolměji, zastřen spoustou kleče a trav, do hlubin ihned několikametrových.
Sněžný baldachýn jak krajkovaný rubáč zimního času hluboko se odvažuje nad vezdy brunátnou hladinu těchto slatí.

putování

Putování naše horské ukončuje se výšinami Královského Hvozdu, kde mocná Stěna Jezerní, Malý Kout a Ostrý (či Hora Jezerní nebo Prsa Matky Boží zvaná,) rozbíhají se dál do kraje kopců plného až k Nýrsku, ke Klatovům, či k Kdýni.

mš