Krajina Českého ráje s tajemnými zákoutími skalních bludišť s tichými uzavřenými údolími, prosluněnými loukami i temnými zalesněnými hřebeny oddělujícími lidská sídla, představuje svou zvláštní bohatostí a koncentrovaností jakousi modelovou krajinu a souhrn možností projevů země. Má své vrcholy i propasti, ale v lidském měřítku a uložitelné do srdce. A navíc výhledy ze svého mikrosvěta ukazuje cestu dál. Objevují se Krkonoše jako tajemná hradba, kde může končit svět, lze zahlédnout i táhlé nedozírné pláně se snovými vrcholky Českého středohoří. Je to svět uvnitř světa, podporující představy o svém vlastním obraze.

Již v polovině 19. století byla okouzlena charakterem této krajiny, soustředěné kolem města Turnova, řada umělců, toužících bytostně po kontaktu s volným prostorem země. Pro malíře, vycházející z romantického, stylizovaného snu o přirozenosti přírody, to samozřejmě nebyla jednoduchá cesta, a proto dnes na nás nejsilněji působí právě díla, která a tom vydávají svědectví, kde tušíme napětí mezi detailem procítěným tváří v tvář neuchopitelnosti hybné krajiny žijící v čase a mezi úsilím o její znovuoživení barevnou plochou obrazu - například v některých pracích Aloise Bubáka. Obdobné napětí obsahují i první Eckertovy fotografie této krajiny, k němuž navíc přistupuje účinnost vztahu mezi magií nastaveného zrcadla a poetickou silou vědeckého, geolo­gicky zacíleného pohledu. 

Krajina Českého ráje se však svou znakovou povahou uplatnila ve výtvarném umění i jako symbol rodného kraje, posilující národní sebevědomí v motivech přírodní a zá­roveň i lidskými zásahy dotvořené dominanty hradu Trosky či skalního města. V tom smyslu se objevuje v díle Josefa Mánesa či Mikoláše Alše nebo později, v době váleč­ných událostí následujícího století, u Františka Muziky, kdy skála se stává místem magického zrcadlení smrti a života.

Jiné podoby obrazu krajiny mají své předpoklady v plenérových studiích řady malířů z konce 19. a počátku 20. století. Hledání jednoty mezi náladou krajiny, naladěním vnímající lidské bytosti umělce a nalézaným obrazovým řádem je doloženo v tvorbě Františka Kavána, Vincence Beneše, Otokara Nejedlého nebo Václava Špály mnohými pozoruhodnými výsledky, ale také pozvolným oslabováním těchto vztahů a novými po­dobami stylizace reality. Napětí mezi živou krajinou a jejím zobrazením prostřednictvím formulací a proměn výtvarného jazyka je úměrné jeho intenzitě a lze je sledovat po celou první polovinu 20. století v mnoha polohách.

Rozdílná volba řeči vytváří individuální cestu k subjektivizované podobě krajiny, která se postupně stává nadindividuální svou znakovostí. Nalézání hlubších a obecnějších základů výtvarného výrazu tak směřuje v průběhu 20. století k obrazu univerzální symbolické krajiny, oproštěné od konkrétních vztahů k určitému místu. Například v díle Josefa Šímy, Jiřího Johna a v jistém smyslu v kontextu naší výstavy, i u Ladislava Zívra je ztvárnění obrazu krajiny velmi zobecněnou výtvarnou modulací myšlení člověka o zemi a o svém místě na ní.

Bylo to však fotografie, která již ve Štyrského sekvenci skal Českého ráje z 30. let svědčí o touze znovu vykročit do konkrétní krajiny. Není to jen dílo, které je obrazným prostředníkem dotyku umělce s krajinou. Co je zde důležité, je konfrontace pohybu poutníka s řádem přírody, jakožto novou jistotou.

Umění 60. a 70. let obnovuje něco z tohoto pocitu, který hledali romantikové 19. století, ovšem způsob vyjádření má odlišnou i různorodou podobu. Tendence však v úhrnu dokládá, že touha člověka vyjádřit a sdělit svůj pocit žitého místa země je neuhasitelná. Právě proto, že krajina Českého ráje si svým zvláštním a přitažlivým charakterem získala bohaté dějiny zobrazení ve výtvarném umění, mohou nám tyto dějiny být i mode­lovým příkladem proměn uměleckého uchopení krajiny obecně.

Předkládaná výstava, postihující vývoj od 19. století po současnost, zachycuje bohatost možných přístupů převážně v konkrétních vazbách na vymezenou územní oblast. Vedle malby, kresby, grafiky, fotografie či plastických děl jsou tu prezentovány i mnohé další aktivity, jako dokumentace výtvarných akcí, záznamy putování, vizuální prezentace slovních vyjádření i různé formy propojování tradičních a netradičních médií či slohotvorných postupů, jak je přinesl vývoj umění 80. let.

Nejen v oblasti umění se však formoval vztah člověka ke krajině a způsoby jejího vidění. Proto výstava dokládá i uchopení a stylizaci krajiny Českého ráje očima karto­grafa, geologa či archeologa. Snažíme se upozornit, že zdánlivá samozřejmost možnosti dorozumění mezi lidmi spočívá v nejhlubších tajemstvích našeho jazyka a vnímání, jež nás sdružují a jimiž dáváme jméno sobě i vesmíru. 

Starší katalog výstavy stejného tématu v Obecním domě v Praze z roku 1938