Biografie
Pohyb očí a rukou nesleduje obrysy, ale proniká do celistvosti vesmíru.
Základní umělecké východisko
Pracuji v oblasti vizuálního umění a performance. Můj umělecký koncept se formoval již v mládí, kdy jsem podnikal četné cesty do volné přírody, veden vnitřní potřebou přiblížit se tajemstvím přírody. Od počátku 60. let při svých cestách fotografuji, kreslím a sbírám přírodní materiály, jako jsou barvy a struktury. Tyto cesty rovněž vyústily ve vznik řady autorských knih, filmů a videí.
V současnosti se zaměřuji k bezprostředním tvůrčím možnostem, které vznikají ze vztahů mezi historicky humanizovanou krajinou, holisticky chápanou přírodou a současnými technologiemi. Vědomě pracuji v expresivním poli, jež se pohybuje mezi textem, vizuálním gestem, pohybem těla, hlasem a rozšiřováním do prostoru.
Současná umělecká pozice
Tvorbu Miloše Šejna (1947) lze dlouhodobě chápat jako ekologii pozornosti. Nesměřuje k reprezentaci krajiny ani k její estetické interpretaci, ale je založena na přímém, tělesném kontaktu s ní. Základním gestem této práce není distancovaný pohled, nýbrž přítomnost: chůze terénem, opakované návraty na stejná místa, pozorné naslouchání zvukům a hmatový kontakt s kamenem, vodou, půdou a vzduchem. Krajina zde není tématem ani obrazem, ale živým polem setkání, v němž se umělec pohybuje jako součást širšího ekologického, časového a procesního kontinua.
Šejnova práce vyrůstá ze situací, které předcházejí jazyku a pojmenování. Pracuje s hlasem, dechem, stopou, gestem, zvukem a obrazem jako prostředky zprostředkování zkušenosti pod prahem významu. Film, zvukový záznam a časově založený obraz nejsou používány k vyprávění ani dokumentaci, ale k zaznamenávání rytmů pohybu, proměn světla, tělesné přítomnosti a akustické struktury místa. Nejde o symboly určené k interpretaci, ale o události pozornosti – jemné proměny vnímání, které se odehrávají současně v těle i v prostoru.
Umělecká forma zde nevzniká z předem daného konceptu, ale postupně, prostřednictvím dlouhodobé a opakované praxe. Výsledky mohou mít podobu kreseb, objektů, filmových a zvukových prací, instalací, zásahů do krajiny či situací vytvářejících podmínky soustředěné přítomnosti. Jednotlivá média nejsou cílem sama o sobě, ale různými způsoby zaznamenávání a sdílení zkušenosti pozorného bytí v krajině.
V tomto smyslu lze Šejnovu tvorbu chápat jako formu meditace, která se neodehrává odděleně od umělecké praxe, ale skrze ni. Okamžik vizuální, filmové či performativní akce není výsledkem předchozího ztišení, ale samotným procesem koncentrace – srovnatelným se zenovou kaligrafií, kde tah štětcem není ilustrací myšlenky, nýbrž přímým záznamem stavu těla a mysli. Gesto zde není vyjádřením něčeho předem formulovaného, ale stopou přítomnosti; obraz, zvuk, kresba či otisk se stávají záznamy vztahu mezi tělem a místem v konkrétním okamžiku.
Divák není veden k interpretaci, ale k participaci. Šejnovy práce – často realizované jako prostorové a časové situace – nevysvětlují, nýbrž vytvářejí podmínky: pro zpomalení, ztišení a přesměrování pozornosti od významu k přímému vnímání. Smyslem díla není komunikace ani symbolické sdělení, ale proměna kvality percepce – okamžik, v němž se člověk znovu ocitá uvnitř krajiny, nikoli před ní. Ne jako pozorovatel, ale jako součást probíhajícího procesu.