DRUHOTVARY 4
27.11.2014 - 11.01.2015 | Památník Leoše Janáčka
Smetanova 14, Brno 602 00, Czech Republic
kurátor Jiří Zahrádka
V letošním roce jsme již počtvrté uspořádali výstavu věnovanou interpretování partitur jednoho z nejvýraznějších skladatelů 20. století Leoše Janáčka českými i zahraničními výtvarníky. Základní ideou je propojení Janáčkova díla se světem výtvarníků a výtvarné veřejnosti a nastolení otázky možností vzájemné komunikace hudby a obrazu, hudebního a výtvarného vyjádření. Prakticky byla koncepce tvořena tak, že každý z oslovených výtvarníků obdržel hudební zápis nějaké Janáčkovy skladby a to dle výběru autora v tiskové podobě nebo ve faksimile skladatelova autografu. Výtvarníci tak mohli reagovat na grafickou podobu díla, na textovou složku kompozice nebo na hudební obsah, zašifrovaný v notovém zápisu.
Letošní ročník respektuje opět zásadu výběru výtvarníků tak, aby konečný výsledek zahrnoval co nejširší a nejrůznorodější přístupy k danému zadání: Karel Adamus, Peter Graham, Annegret Heinl, Dalibor Chatrný, Pavel Korbička, Ivan Kříž, Aleš Lamr, Jan Steklík, Lenka Sýkorová, Milos Šein, Jiří Šigut a Miroslav Šnajdr.
Výstava k níž vychází katalog je součástí mezinárodního festivalu Janáček Brno 2014.
Milos Šein / Nápěvky mluvy
Transformace Janáčkových nápěvků představují jeden z potenciálně možných způsobů nahlížení, čtení, interpretací a reinterpretací těchto svébytných dokumentů. Některé listy graficky zmnožují jednotlivé expresívní výrazy v řetězcích přepisů, kdy se písmo postupně ztrácí a znovuobjevuje v nových a nových variacích, původní zvukový impulz je rozvíjen v obrazových situacích, jež lze číst opět sluchově. Podoby řeči jsou tu znovu a jinak ohledávány někdy pomocí konfrontace psaného obrazotextu s kolážovanými útržky původních Janáčkových notací a textů, nebo též s obrazy podnětů, k nimž se některé původní nápěvky vztahují – jako oživené předměty (židle, dveře), petrifikované notace projevů živých bytostí (ptáci, lidé) či bytostí imaginárních a halucinativních – například čert. Výsledné transformace lze vnímat jako předmětné básně, jako expresívní obrazotext a také, nikoliv v poslední míře, jako svébytné partitury.
Odkazy ke konkrétním Janáčkovým nápěvkům jsou vždy přesně uvedeny, respektují současný systém jejich archivace a tak je v každém případě možné posoudit, jaký je konkrétní vztah mezi původním notačním záznamem a jazykově předmětným rozezněním v nových sonických obrazoprostorech. Možné partiturní způsoby nástrojových interpretací i čtení modů, směrových orientací, temp, času a ech jsou pak zcela volné.