Mlčící jaro: Umění a příroda 1930–1970
Mlčící jaro se skrze umělecká díla zabývá vztahem člověka k přírodě v období přibližně od 30. let do začátku normalizace. Projekt se zaměřuje na hledání organického abstraktního tvaru v sochařských dílech, které se poprvé objevilo zejména v surrealismu před druhou světovou válkou a poté v plastice šedesátých let. Svůj název si propůjčuje z vlivné knihy Rachel Carson, jež poprvé popsala důsledky používání pesticidů na životní prostředí.
Výstava se ve svém jádru zaměřuje především na československé sochařství tohoto období v širším kontextu střední Evropy. Trasuje způsoby, jakými je provázáno umění tzv. první a druhé moderny rozdělené druhou světovou válkou. Ze současné perspektivy je fenomén organické abstrakce spojený i s ekofuturistickými otázkami dneška: Bude život, jak jej známe, zítra ještě možný? Aktuální rozměr úvahy tak podtrhnou intervence současných umělkyň. Ze sbírek Národní galerie v Praze bude představeno téměř 100 uměleckých děl od více než 40 autorů a autorek, která doplní díla z regionálních galerií a zahraničních institucí z Polska, Slovenska a Německa, jež se na domácích výstavách dosud neobjevila.
kurátor: Eva Skopalová
Miloš Šejn: Dotkl jsem se trávy..., 1967, NGP
„Je velice důležité chodit na zapomenutá místa – třeba k nějakému prameni či potůčku. Je to důležité nejen pro mě, ale i pro to samotné místo v krajině, pro onen pramen. Tím jsem nechtěl uvažovat o nějakých animistických teoriích, ale jsem v duchu přesvědčený, že všichni jsme jeden živoucí celek.“
Petra Švecová, „Místa pro bloudění. Rozhovor s Milošem Šejnem“, Art and Antiques, 2014, s. 31.
28. 3. – 12. 10. 2025 | Národní galerie, Veletržní palác, Praha
Mlčící jaro se skrze umělecká díla zabývá vztahem člověka k přírodě v období přibližně od 30. let do začátku normalizace. Projekt se zaměřuje na hledání organického abstraktního tvaru v sochařských dílech, které se poprvé objevilo zejména v surrealismu před druhou světovou válkou a poté v plastice šedesátých let. Svůj název si propůjčuje z vlivné knihy Rachel Carson, jež poprvé popsala důsledky používání pesticidů na životní prostředí.
Výstava se ve svém jádru zaměřuje především na československé sochařství tohoto období v širším kontextu střední Evropy. Trasuje způsoby, jakými je provázáno umění tzv. první a druhé moderny rozdělené druhou světovou válkou. Ze současné perspektivy je fenomén organické abstrakce spojený i s ekofuturistickými otázkami dneška: Bude život, jak jej známe, zítra ještě možný? Aktuální rozměr úvahy tak podtrhnou intervence současných umělkyň. Ze sbírek Národní galerie v Praze bude představeno téměř 100 uměleckých děl od více než 40 autorů a autorek, která doplní díla z regionálních galerií a zahraničních institucí z Polska, Slovenska a Německa, jež se na domácích výstavách dosud neobjevila.
kurátor: Eva Skopalová
Miloš Šejn: Dotkl jsem se trávy..., 1967, NGP
„Je velice důležité chodit na zapomenutá místa – třeba k nějakému prameni či potůčku. Je to důležité nejen pro mě, ale i pro to samotné místo v krajině, pro onen pramen. Tím jsem nechtěl uvažovat o nějakých animistických teoriích, ale jsem v duchu přesvědčený, že všichni jsme jeden živoucí celek.“
Petra Švecová, „Místa pro bloudění. Rozhovor s Milošem Šejnem“, Art and Antiques, 2014, s. 31.