Fotografie / 80

Fotografie má v Šejnově práci mimořádné místo, a to nejen díky velkému množství realizací, ale především proto, že doslova propojuje celou dosavadní umělcovu práci. První Šejnovy fotografie vznikaly v dětství - jejich motivace ovšem nebyla výtvarná, ale poznávací. S jistým zjednodušením můžeme říci, že východiskem Šejnovy tvorby byl zájem o přírodu, o živočichy, o rostliny, o prostředí, ve kterém žijí. Již z konce aadesátých let známe řadu jeho fotografií, pro které jsou charakteristícké metody, které používá i později - seriální řazení několika sekvencí, změna úhlu pohledu, pozorování stejného motivu z různé vzdálenosti . . . Asi v roce 1960 vznikl seriál Cesta Průhonickým parkem, který poprvé tematizuje cestu, putování; cesta sama vymezuje povahu pohledů, určuje viditelné a skryté. Miloš Šejn používal od svých nejranějších počátků prostředky, které jsou charakteristické pro konceptuální fotografii konce šedesátých a počátku sedmdesátých let; tyto metody v průběhu let obohacoval o celou řadu dalších, ale je zřejmé, že již v jeho prvních pracích byl - alespoň v zárodečné podobě - přítomen onen způsob reflexe viděného světa, který charakterizuje jeho tvorbu dodnes. Za nejpodstatnější rysy jeho nejstarších fotografií můžeme považovat vztah k přírodě, snahu o pochopení jejích vlastních strukturálních kvalit a vazeb, aktivní přítomnost v ní, uskutečňovanou prostřednictvím putování, intenzívní prožívání přírodního prostředí (různé pohledy, soustředění apod.) a konečně vnímání či vidění přírody médiem fotografie. Fotografie dovolovala zafixovat proměnlivé struktury, existující v jediném okamžiku, třeba podoby ptačích hejn na vodě či ve vzduchu, nebo zaznamenat proměny v čase (Dva pohledy na zapadající slunce, 1962). K tomu se později, v průběhu šedesátých let, připojil zájem o detaily přírodních struktur (řasy na vodě např.), které se také mohly stát součástí většího celku (Máchovým krajem, 1967, třídenní cesta, během níž vzníkla řada snímků cest samotných i různých přírodních detailů z jejich okolí). Autor sám zdůrazňuje, že ve svých pracích, vznikajících do konce šedesátých let, neuvažoval na prvním místě o umělecké kvalitě výsledku, ale o prožitku přírodního prostředí. Jestliže si dnes plně uvědomujeme jejich závažnost uměleckou, je to jistě způsobeno i změněným „rozšířeným“ chápáním umění. V roce 1970 se začal Šejn zajímat také o filmový obraz - z těchto úvah a z vlivů dobových filmů, z povahy "filmového vidění" vznikla inscenovaná putování v přírodě, u nichž poprvé asi převážily ryze estetické kvality. V sedmdesátých letech se škála Šejnových fotografických realizací rozšířila; roku 1972 vznikl první, nerealizovaný projekt pro Dračí rokli - Oheň a voda, kde se měli pozvaní diváci setkat s hořícím plamenem, osvětlujícím prostor mezi skalami, a zároveň slyšet záznam zvuku vodního pramene z jiného místa v Českém ráji. U dva roky později realizoval makrofotografické série různých detailů trav, jejich "architektury", kterou zaznamenával také v rozsáhlých cyklech kreseb - obdobně dříve provázely kresby např. fotografické studie ptačích kolonií. Sekvence proměn vodopádu Mumlavy (1976) reprezentují další podobu umělcova zájmu o stálé a přitom i proměnlivé přírodní struktury. Celá řada realizací z posledních deseti let je motivována právě tímto podnětem - fotografie se ukazuje jako nejvhodnější prostředek výpovědi o povaze přírody. Příroda, to je pro Šejna veliká jednota, z níž mohou být uměleckým dílem pouze vytrženy jednotlivé detaily, které ji pro naše vnímání zastupují. Nezajímají ho vizuálně atraktivní situace, soustřed'uje se na ty, které jsou podstatné - a stále častěji to jsou bud' živly, především voda a země, zastupovaná většinou kameny či skalami, nebo vesmírná tělesa, Slunce, Měsíc a hvězdy, vstupující do vzájemných vazeb s detaily pozemské přírody. Proměny světla mu dovolují zaznamenávat ono neustálé plynutí času. Přítomnost člověka je trvalá, ale nenápadná; je dána již povahou vidění prostřednictvím fotografického obrazu, ale může se projevovat také aktivní lidskou účastí na přírodním dění. To je zřejmé zvláště v posledních letech - cykly Zebín a Měsíc, Zebín a Slunce (1982) jsou de facto korelacemi pohybu člověka (a fotografické kamery) s pohybem vesmírných těles ve vymezeném průzoru skalní rozsedliny, akce s ohněm, realizované jednak na Zebíně, jednak v jeskyni Mažarná (Mažarná - vymezení prostoru ohněm, 1982) obohacují repertoár živlů o oheň a zároveň poprvé zdůrazňují důležitost lidské přítomnosti.

část z textu Jiřího Valocha v
MILOŠ ŠEJN
Fotografie / Krresby / Knihy
Dům umění města Brna / 4/8 – 5/18 1986