Vymezení ohněm

miloš šejn se o fenomén ohně zajímal od počátku sedmdesátých let; v realizacích z poslední doby jej včlenil do komplexních, diferencovaně strukturovaných prací, v nichž se objevuje nikoliv jako živel sám o sobě, ale ve vztahu k člověku, ve vzájemné propojenosti proměnnosti plamene a proměnnosti lidského gesta. "mažarná / vymezení prostoru ohněm" z 10.7.1982 patří mezi nimi k nejvýznamnějším. výchozím momentem je zde asi zájem o fotografickou dokumentaci emocionálně a smyslově intenzívně působícího a odkazově bohatého prostředí jeskyně (prostředí kamenů, skal a jeskyní se stalo pro šejna již před lety takřka jediným, z něhož vycházely jeho práce, bezpochyby právě pro své primární i archetypové charakteristiky) v proměnách, působených osvícením ohňovou pochodní. oheň sám je zde již člověkem formován, "ovládnut", stává se součástí jeho činnosti. postupné "prozkoumávání" jednotlivých částí jeskyně je determinováno autorovým subjektem i proměnami ohně, ale také mechanickými vlastnostmi fotografického obrazu i náhodnými a neočekávanými zásahy zvenčí (jako je například náhodná momentální přítomnost lidí). teprve na fotografii se objevuje skutečná podoba tohoto "prozkoumávání", nejen proto, že bylo realizováno bez diváků, ale především proto, že zcela vychází z možnosti fotografie, dovolující v delší expozici zaznamenat celý pohyb podél stěny či stropu jeskyně, podél balvanů nebo jezírek. je to tedy vzájemné "prozkoumávání" - přírodního prostředí prostřednictvím technického média fotografie a naopak média fotografie prostřednictvím určité, pro člověka elementární situace. plamen pochodně někdy věrně modeluje skalní stěnu, jindy se od ní odchyluje a osamostatňuje se ve svébytnou kaligrafii, navazující na podobu prostředí a dál ji rozvíjející. přítomnost lidského těla není na fotografii patrná, ale uvědomujeme si ji právě díky dynamice záznamu, který spojujeme s lidským gestem (a koneckonců i s výrazem autorova subjektu). tak je výchozí záměr dokumentovat podobu jeskyně prostřednictvím světla ohně stále proměňován, rozšiřován o další aspekty ... na jednotlivých sekvencích se objeví i voda (další živel !), ala také hlinitá podlaha jeskyně s roztroušenými kameny, připomínajícími její pravěké osídlení a s ním spjatý moment času a jeho plynutí. expresívnost některých světelných stop implikuje opět rituální povahu lidského chování, samozřejmě akcentovanou jeskynním prostředím. závěrečná sekvence nejen spojuje prostředí jeskyně s balvany před ní a tak navozuje jednotu "uvnitř"' a "venku", vzájemnou podmíněnost těchto dvou prostředí (se všemi asociacemi, které tento vztah vyvolává) i jejich společné proměny v proměnách času, ale také - možná nezáměrně - připomene jeskyni platónskou ... to, že autora nezajímá tolik dokument akce jako ,povaha "viděného", totiž zaznamenaného na fotografiích, je potvrzeno i tím, že miloš šejn dává při vystavení před kompletním souborem přednost výběru snímků, který víc akcentuje vnitřní vazby, vizuální návaznosti i souvislosti odkazů a evokací.

Z textu Jiřího Valocha "Vymezení prostoru jeskyně", Brno, 1983