TĚLO KRAJINA – Miloš Šejn

Chtonické a mediální tělo

Vývoj umění v 90. letech je zajímavý dvěma momenty. Je to vztah lidského těla a nových technologických médií a objevování nového animistického či ekologického vztahu člověka ke krajině a Zemi jako živé bytosti... Vztah vlastního těla a krajiny se stal výchozím v myšlení Miloše Šejna od počátků jeho tvorby ve 2. polovině 60. let. Tehdy vznikly jeho první fotograficky zaznamenávané akce, mající podobu putování nebo vysloveně body-artových pieců, jako je Vědomé snění (1967), v němž je zachyceno tělo ležícího umělce, jak splývá s krajinou zapadanou listím. Tyto tělesné pozice navozovaly analogicky vnitřní stavy splývání s přírodou. Zmíněná akce je zajímavá nejen tím, že téměř o 10 let předznamenává podobné akce Karla Milera, ale i kontinuitou s tou tradicí českého umění, v níž se setkáváme s archetypálním vztahováním se ke krajině a zemi jako k živoucímu tělu. Vlastní akční charaktenstiky Šejnovy tvorby se postupně rozvinuly z procesuálního a rituálního pojetí kresby přírodními pigmenty a živly (oheň) na konkrétních lokalitách ve volné krajině. Z tohoto hlediska měly i performanční a body-artový ráz jeho fotograficky zaznamenávané kresby plamenem v paleolitické jeskyni Mažarná na Slovensku (1982) nebo piecy s pochodní na vrchu Zebíně, tematizující vztah lidského těla a hvězdného nebe. Gesta kreslení tělem v prostoru si Šejn začal stále více uvědomovat jako svou povahou taneční projev. V posledních letech rozšířil škálu výrazových prostředků o nová média. V instalaci-performanci Video Sonic Body Light v roce 1994 v klášteře Plasy transformoval pohyb vlastního těla v elektronicky monitorovaný zvuk a digitální obraz. V této performanci bylo jeho tělo zároveň transparentní ve struktuře architektury a zároveň živým hudebním nástrojem daného prostředí.

Z textu Jiřího Zemánka a Miloše Vojtěchovského, L/art au corps v MAC v Marseille, 1996