Mumraj života         Dílo         Z Textů a Knih           Studeňanská klausura          Krajinami Josefa Váchala     Záměr&Poděkování        Odkazy

VIDĚNÍ / RITUÁL TOLEDSKÝCH HAERETIKů / ŠUMAVA UMÍRAJÍCÍ A ROMANTICKÁ

 

VIDĚNÍ

Jsou různá milosrdenství, ješ Velký Bůh dal lidem, maličkým vproti pokušení ďábelskému. Jsou šťastni ti jimž nervy dal z olova, šťastni pro ruce své zkrvácené a špínu srdcí svých. Pro bláto na nohou svých nemohou vstoupiti do Svatyně Duše leč proto jak pýcha Satanská mozek ovládne? Slabým běda, kdož vniknou v Poznání skryté, závrať je pojme a návratu není. A vzbudí i v bahně závrať a potácení – nervy jsou otřeseny. Slabých je mnoho a slabý jsem já. Ó hříše proti Duchu Svatému: „PÝCHO“ matko hrůzy duše mé!

VIDĚNÍ PRVNÍ

Ležíc po mém boku vydychovalo podivnou vůni potu lenosti a plného žaludku, sladkého šumotu tkanin a pohybu svalů.
Zářilo sienou rozmáčknutého škvora šlupek jemně skládaných a žluté paprsky podobaly se psím zubům, jejich kořeny vsazené do jemných bradavek hýbaly sebou stále více v podivném tom základu. Zvětšujíce se a nabývajíce světlosti intesivnější. Pak to zaplakalo v měkkém harašení papíru,  jímž zaslepeno bylo okno a letělo až ke dveřím, kde zasmálo se smutně a zmizelo – zmizelo vše. Jen bílý pekelník jel mi rukou po těle, zazářil červeně jak rubín a obtočil svým rouchem, na němž svítil reflex krvavosti jeho těla, kolem mé hlavy, a odehnal poslední šedivá vlákna myšlének o mém ulehnutí. Červeň perská, těžká a hlinitá, vyšla z jeho chřípí a proletíc můj mozek, řekla (neznám jiný pojem procesu toho přijmutí) vnímání mému: „Jsme zde sami“ energií silnou (ve chvílích takových vychází zhuštěna). Odpověděl jsem „Vám to i co asi bude“. „Někdo je u dveřím slyšíš?“ pravil, leč zalil mne zvuk podivný, jenž jakoby zpod podlahy u okna za hlavou vycházel a dva proudy (Ó kdo as je poslal!) vešly, středem do lebky mé. Byly odpuzujících se barev, a zdálo se, že sebe předbíhají. První kadmiový řekl: „Kdosi je v kuchyni.“ Dořekl, zůstávaje nehybný, aby mozek poručil sluchu lépe naslouchati. Náhle se kroutily jak kouř v zápase s tvorem myši podobným. Tak pronikly spolu zeď a nežli uvědomil jsem si toho, slyšel jsem volati kohosi, na mém žebru sedícího, hlasem plným smíchu: „Máte zde šváby.“ „To nejsou zvuky mlaskání“, odpovědělo moje já, které zatím stáhlo se až k mým ramenům. Neboť necítíc aniž jsi mohl pojem své hlavy představiti. Moje já se krátilo až k nohoum, jež byly ledové. Pak jsem se otočil a uviděl okno. Život mi unikal, leč přece cítil tlak v místech, na nichž ležel, ač sebe jsem viděl.
DRUHÉ VIDĚNÍ
Při stěně, jíž se do atelieru vcházelo, byla skříňka, vedle stála kamna, proti nimž jsem spal, maje za hlavou okno, kterým celou noc procházel mírný přísvit, že jsem rozeznal obrysy nábytku. Tehdy, zarazilo mé oči sírové světlo, oknem procházející. V jeho třpytu zářily rámy a ďábelsky se šeřilo moje tělo, přede mnou ležící.

(J. Váchal: Vidění, lept, 27,4 x 23,3, 1907, transkripce M. Šejn, Ideové problémy českého symbolismu, příloha č. 2, 1976)




VIDĚNÍ / RITUÁL TOLEDSKÝCH HAERETIKů / ŠUMAVA UMÍRAJÍCÍ A ROMANTICKÁ




Z RITUÁLU TOLEDSKÝCH HAERETIKů



Předmluva

Takový jest počátek tradice JEVOHou Saduceem napsaný
Kterýžto pohrdnul Talmuósm i Karaity, -
- Klíč Kabally jemu byl daný – v Sindžaru dnes chovaný -
čest a sláva Jemu až na věky věkův.
Skrze krále Páva, jehož jméno Melek Taus
budiž pochváleno, znovuobrozený a.t.d.

(Předmluva k Rituálu: Bhagavad Gita, Praha 1900, přípis J. Váchala, PNP Praha)
 

Rituál toledských haeretiků

Bratr bratra zabíjí a délku času béře.
Beránčí krev uschová v měchu z vepřové kůže a
chléb ovesný peče,
Nebudeme jísti chléb pšeničný bílý ale koupati svých hlav
k Slavnosti

Shromažďuje durman v nádobách chryzolitových
a rozsévá blín na rozcestí
Srdce mrtvých pacholat šije v kožený kabát a rituál světí
Nebudeme nositi Dřeva která se sama zapalují ale Tělo své mýti k Slavnosti.

Úplněk čeká vyzáblý a nemocný, všechno živé svolá kromě člověka.
Země plamen přelévá v nádržku Rozkoše a mrtvé volá.

Kniha čených mágů

Nebudeme spáti před úvodem,
stínejme kohouty k prodloužení Slavností.

Pomocí jazyka, ruky či nohy.
Mluvením Velikého Slova, neb mastí Šedou nejinak on přenáší.
Nechceme viděti Slunce ale vody se dotýkati.

Syn který z otce vyšel, s ním spojený a nikdy se v něj nevracející.
Duch rozptýlený a přec celý

Počíná se kniha Černého Stvoření od začátku
Padhumen až ku ztroskotání Zlatovlasým mužem
Skrze kteréhož rozptýleny mlhy a dým Sabatů,
Golgatha pohltila pahrbek Anadyomene.

Jakýž jest divný počátek vzniku, tak podivuhodnější
počátek shledání bratrů rozešlých.

Jakož se připravují ženy k porodům – uchystána práce
prorokům, jež se z nich narodí,
z mnohosti silných, staví se vůle, z mnohosti silného.

Kniha zjevení
jak ji černá rasa dochovala

Na počátku bílého zvířete
Dvojhlavý, bez příčiny a konce, bílé zvíře začíná
Ježo hlava vyrůstá mezi nohama dvojhlavého.

Tak bylo na počátku Nestvořeného.

Kterému dána možnost Otcem, Synem a Duchem býti.

Jenž  Stvořitelem Vesmíru a všeho Blaha
Jemuž ne bez příčiny Sadan
říkají: Počatý z dvojí vůle.

Neboť nezná Hodinu zrození nevědoucí o
počátku svém,
v lůně matky trvá jsa otcem matky své

Černý mluví
Já jsem bez Počátku a Konce. Já jsem Stvoření a Smrt,
Duše i hmota. Levý a lichý, černý a zlatý.

I viděli jsme Černého Pána oděného v šat bílý.
Hlava jeho jest malá a ruce nepokryté i nohy
zdají se dlouhými býti.

Cítíme příchod Neznámého skrze zápach syrového masa a krve

Slyšíme sykot hada a Hlasy Zoufale, živlové promluvily
svým způsobem

Smyslovou hebkost hmatáme, vyzařující teplo živočichů

Chuť jeho pak podobná byla muškátu a olejům některým

Tehdy naplnění pouze bázní z Přítomnosti Jeho padáme
na kolena svá a tvář naše tváře Psa se dotýká, jenž
ustrašený krčí se schlíple.

I slyšíme Hlas Jeho, kterýž jest Neviditelným Hlas
v Hloubkách ztracený jenž klokotu se podobá zpívající

Údy naše jsou proměněny v mramor a zdají se daleké
býti oč Duše, naslouchající symfonii hrůzy:

Ó Zázraku Počátku a mostů mezi zemí a nebem

Kteráž pohlcuje teplo živočichů – živly v mramor se měníc -
od výšin k hlubinám svým způsobem mluví,
sykotem, klokotáním a Hlasem Zoufalství
omějem páchnoucí a syrovým masem voní odhalivší se
chlípnice slizská a milenka sladká v doupatech
lidských.

Polibek jejich rtů: rtů pavouka z hlavou dítěte
délku času béře k údivu Mágů

Má rubáš s měsíce paprsků raný, háv to pracovní
žence Kácejícího klasy a korunu z mlh kadidel a dýmu
Sabathů.

O bílých rukách, opům podobným, jimiž hmatá
smyslnou hebkost hříchů a Uděšených pot ledový

Paní nejsmyslnějších ňader a cecíků nalitých
Phtysiků prsní struhadlo, hořejší větví kříže
rozeklané –

nad břichem vaku vyprázdněném podobným, jež
jímá a hnije v rozkladu – velkolepá zásobnice k 
hostině červů

Skica textu z r. 1904, Bělá pod Bezdězem, Konvolut poznámek, výstřižků a dokumentů, shromážděných J. Portmanem: J. Váchal, pozůstalost J. Portmana, PNP Praha
 

Z rituálnu toledských haeretiků
listy některé, o Příchodu Pána jednající

Počíná se kniha černého Stvoření od začátku Padhumen
až ku ztroskotání Zlatovlasým mužem, skrze kterého

rozptýleny mlhy a dýmy Sabathů. /golgota pohltila pahrbek
Anadyomene./ Jaký jest vzniku Šiv, též zhledání
bratří

rozešlých, podivné jest. Hle bílé zvíře, dvojhlavým
opldněné, jenž jest zaslíbení touhou volajícím! Neb naplnil

se hlas Již se připravují Ženy k porodu. Uchy-

stána práce prorokům a vyznavačům, kteří z nich se narodí.
Jemuž neříkají bez příčiny počatý z dvojí vůle a Slavný.

Neb nezná hodinu zrození svého, - Nevědoucí o počátku svém
v lůně matky trvá, - jsa

otcem matky své. Očistěn ohněm, durman hromadí v nádobách
z chryzoprasu, blín rozsévá na rozcestích, omyt vodou.

Země plamen v nádržku rozkoše přelévá, volaje mrtvé,
Srdce mrtvých pacholátek v kožený kabát šije rouhačům.

Král modloslužby zakletý v kozlu -  rituál příjemný je jemu.
Pomocí jazyku, ruky a nohy, mluvením velikého Slova, nebo

mastí šedou, nejinak on přenáší. Plamen smlistva nevy-
haslý – Kohouty stíná k prodloužení slavnosti. Pomocí pohlaví
očí a hmatu, chlípnosti vůní a potem živých, nejinak on
miluje. Jemuž možné ženou i mužem býti. Zlý z dobrého

vyšlý a přec se nevracející. Spalme dřeva, která se o sebe
zapalují ku poctě Pastevce do skal vypuzeného. Nazvaný On

Malunnal.

Třikráte zvolený! Z mnohosti silných staň se vůle z mnohos-
ti silného!

(Tuto knihu co zlomek většího rukopisu vysázel z typů ručně řezaných, vyzdobil a pro 13 svých přátel vytiskl Josef Váchal v srpnu 1911.)

(transkripce M. Šejn, Ideové problémy českého symbolismu, příloha č. 3, 1976)
 



VIDĚNÍ / RITUÁL TOLEDSKÝCH HAERETIKů / ŠUMAVA UMÍRAJÍCÍ A ROMANTICKÁ


 

ŠUMAVA
 UMÍRAJÍCÍ
A ROMANTICKÁ

Exemplář tento
tištěn byl pro
Karla Dyrynka

Předmluvu k tomuto dílu, vzniklému během čtyř let uveřejním na začátku příští své knihy.
Týkati se bude jistých záležitostí, s nimiž neradno mi dosud svěřovati se veřejnosti, a které vhodněji v rámec budoucího díla zapadnou; ušly-li zatím pozornosti zájemců mé tvorby, zůstati nesmí zatajeny nadále, jsouce jistým dokumentem národním.

    Kniha o Šumavě připravována byla původně o zcela jiné stavbě tekstu i ilustrací; příčiny, tvořící hlavní jádro vynechaného zde úvodu, zatočily lodi osnovy dějové a popisné jinam než-li jsem dříve mínil, jsouce týden za týdnem zvyšovaným zájmem o technickou stránku dřevorytů nového rázu ovlivňovány.
    A tak původní inspirace o Šumavě romantické vzniklá r. 1924 padla; neobjevil se již na sceně Chr. H. Spiess, ani poslední potomek rodu, během staletí nejčetněji v Pošumaví na téměř každé tvrzi a zámku se vyskytujícího jenerál Vidršpergár, jichž stínu dal jsem procházeti šumavskými hvozdy s živým zástupcem doby současné, srovnávajícím hvozdy s živým zástupcem doby současné, srovnávajícím hesly nového člověka úctyhodnou tradici předcházejících věků.
    Jsem však dřevorytec a nikoliv básník; úkol přesníti všechny životy až do dnešního času hlavního reka, zbrojnoše z Durynska, zbloudivšího po bitvě u švihovské Tuboště v nekonečných a divokých lesích šumavských a zdržujícího se tu po smrti až ku poslednímu smíření s bohy jež byl urazil, jest příliš těžkým i pro duchovního vůdce mého, věčného to Protivníka Boha přítomného věku, Boha Studlářů a Durychů, dávajícího zisk a slávu plazům.
    Nebyl jsem jemu vhodným mediem; leč věřím, jakože žádná myšlénka se světa se neztratí, v prostředí vhodnějším jedenkráte realisováno bude ono pohanské epos Šumavy.
    Průběhem práce na této knize přesvědčil jsem se o ideích nezmírajících; připomínám jen proklamace národních germánských bohů v Seefeldu. Národu českému více než Březinů a Rádlů zapotřebí je osob rázu Ludendorffova.            
    Folklor šumavský, řadu pověr a pověstí jichž K. Klostermann k svému dílu nepoužil, původně pro tuto knihu určených, uložil jsem v rukopisnou knihu „Očarovaná Šumava“, nyní v majetku Dr. P. se nalézající.
    Ve Vršovicích, 20. února 1931. Josef Váchal
 

Na zdar, ďáble!
Svět, jenž hýří, k Tobě míří,
ač v Tě víry ztratil unci;
zmlká Bílý u tvé síly, v zmar se chýlí,
stvořené když vedeš k slunci!
Loktem starým žilobití
chce si Tvoje vyložiti
křesťan zbožný pravým jménem:
Toť Antikrist,
jenž zlem si jist!, svůj vmetne hvizd
Ti v hněvu rozpáleném.
Však ctitel Tvůj si řekne:
Kéž starý svět se vztekne,
nechť radost pozemská všem vzkypí!

Názor shnilý v času chvíli
vmetni přes palubu, zbylý,
Satane! Vstřel v Boha šípy!
Neb Tys vůdcem nové Doby,
boha snů jež porozdrobí,
na zem strhne všechna nebe.
Tajně chtivý, klerus divý,
odvaze se Tvojí diví;
Zlým a černým nazval Tebe!
Však přede dnem se jednou roztesknící
znožní shledají učenníci
nad zmarem pověr Tebe státi,
kterak v blesku, shonu vřesku,
dobra v stesku,
jim, vzývačům ďábel krásu zhatí.

Pak v světa přemnoženém reji
zaklnou Tobě, Dobroději,
až ráj pro smečku z země přetvoříš!
Jak bohy Tys, jenž ku výšině stoupá,
přírody duch
též lidskou havěť skoupá,
bez Tebe nových tvorů zplodíš říš!
Autor osaměle stojí
v generaci vklíněn dvojí,
k přítomnosti hodům nepozván;
v očích chmury na augury, z horských srázů strojí zkázu
dětem přítomnosti plazů,
novým hon Huertou zván!


ŠUMAVSKÝ SAMIEL

Měl četná štáb, ten lesů Kníže!
Kdo černobýl snes s vínem v rohu,
ten k ohňům sabatním vždy míval vlohu,
směl v honbě ďábelské se rouhat Bohu,
moh‘ v divém lovu černým za kohoutem
jet v vlastní pohřeb; neb přečasto se stalo,
dřív v kobku žalářní ho právo jalo
a v ohni řval: Teď pomoz, Samieli, málo!
……………………………………………………………….

Jak ledna čas, se zvednou zadušnice,
dubové jmelí složí a slepičí trus,
maškarád únorových znajíce vkus,
což starý cursus paganus.
Než, člověk brázdu kolem vyorá si.
Třezalku, bedrník a jiných více
přichystá léků v staré prognostice,
jíž předkům, vzývačům odkrývá líce
čert, tradiční jenž ve podobě kozla.
Hned z bylin vstává, z blínu, bolehlavu,
svou koňskou vztýčí a supovu hlavu,
v pověře myslivecké oživ v právu.
V noc vlahou májovou, jak na Valpurgy,
na Jana Křtitele a v noc u svaté Tekly
z sfér zodiaku vzlétá ohněm změklý,
když Draku Freye o Sabathu řekly.
V ty noce řimbaby se pálí, mnohý morous;
však v podstatě nad mrtvým naříkání
je u posvátných lesů ohně plání
nad Proklatcem, zbaveným dlaní.
V čistění studánek, než zatočí zle s chmurnicemi,
bohů jde do podoby luňák v křižovatce,
kruh proti kouzlům povaliti hladce
na první máj ve oblévačce.
Tím otevřena podsvětí je katakomba:
uzlík na pásu mrtvého se marně příčí,
i zrno pivoňkové, kámen vlašťovičí;
ta kouzla lidem černá tvář přec zničí!
Kult lípy vystřídá, kdo kýchal s loučí,
stín udrží ho v stěhování s hůry.
Levicí čině návaz ligatury,
upíry vítá, mužíky a můry,
trnový oheň přelétne co markaisb.
Na hrobech pitka, ženitba toť slavná,
úpění nad nebožtíky hudba starodávná,
dirigent kozelnice, taktovka kost dávná.
Ve čtvrtek na přástkách při kolovratu,
jak Donar přijme první sídlo skřítkům.
Kopru a kmínu vyhne se zbytkům,
psotníkem božec chorým dá dítkům,
z mrtvého děcka pak shodí hostii.
Jak genius a demon vegetační,
v lesích a hájích po chlebu když zlační,
dí k planetnici: Z mozků věštbou začni!
Kde hospodáříček a praskot ve ohništi,
olova sléváním dá výhost gnomovi
a jídlo ohni, had kde domový,
vrhcábu přidá, kámen hromový.
Strašidlům čtvrtky patří; jsou jim neděle.
Když s klibnou jdou, amulet z kostí
tesknosti kořenu i kozlík zhostí;
však pelyněk kde, tam se čerti postí.
V těch schůzkách čtvrtečních hněv, hody lásky.
Ve chrámy křesťanů čarami vkročí,
nehty a chlupy, výkaly, močí,
jak v faně, calsulae se starých točí.
V křeč modloslužebníci padše masopustu,
mor medoviny schystají si hladce;
kdo pyromantik, čeká na krkavce,
kukačku přivábí si v křižovatce.
Pluh divý lid když táhne ve povětří,
kost umrlčí má vidma v ruce, hnátek,
příšerám proso rozdá v Velký pátek
vlk, na pohřeb jda z hrobu nekřtěňátek.
Vždy srdce lidská čarodějům zachutnala;
je v divý lov na liščí změní kůžku,
měsíci při zatmění ohlodají růžků,
což nectnost Astarty již byla bůžků.
Hvězd sejmou s oblohy neb jejich záři;
závoj, jejž mrtvá předla, musí míti,
by měsíc umořili, zvedli krupobití.
Zajíce dovedou pak k zášti roznítiti.
Zvlášť líbívalo se jim u šibenic,
u hrobu samovrahů, při symbole,
kde srdce pojídali vespod dole
a k neštovicím světlili své hole.
Hůl z jeřabin však proti spektrům
z koflíku věštící zná vidma divá,
i z klokočí že vzchází flamma viva
a jalovec, že myši rozezpívá.
Pod škraboškou zaklínač při křišťálu
v hřbitovní tanec štíra nastrčí;
jak vrabec s vranou tančí, nesmlčí
mu věštba z toho, v večer umrlčí.
Mu nevadí, co pod práh zakopali;
jak kočka-smrt v stavení vklusne,
nápojem očarovaným v sny dusné
i kněze strčí, když s žaltářem usne.
Zvířata vodě přes hránici,
zíváním klid kde komu káže;
byť chtěli tnout, všem zbraně sváže,
kdo pravý čaroděj a SAMIELA páže!
…………………………………………….
Těch pověr posvátných rozmetáním
jsou theorie nové okultismu,
z nichž, (mrtvol!) čelíš stráží vampyrismu
odvaho, člověku zbyla-li’s mu!

Než ještě ona stará v světě zbývá
již do tohoto zjevil ze onoho
prý Ten, jenž proti tobě, Samieli, velmi mnoho
a jemuž věř, vždy pověrečná lidská vloho!

Kde příroda jak bůh o ústech zavřených,
tam pověra vždy v lebi lidské straší;
přírodních zákonů však vyznavači
Tajemství odemknou a splaší
mlčenice rtů jí,
o Samieli!

 

ŠUMAVA! Valuta ustavičně klesající!
Ta tam romantika a kouzlo dovedší strhnouti k nadšení Heyduky a Stiftery, uchvátit realism Klostermanův a Vrchlického k popisné prose. Nyní abys krásu šumavských hvozdů pracně v nejodlehlejších končinách shledával; najdeš-li jednoho léta podobný kousek země, při návštěvě druhé uď jist, že více se s ním neshledáš. Slatě některé a jezera takřka každoročně se zmenšují, vody ztrácejí a lesy mizí.
Regulacemi a přehradami, elektrisací a splavněním řek, rationelním obhospodařováním lesů i nahodilými katastrofami živelnými vyzvání staré kráse šumavského kraje zvolna, ale jistě.
Kůrovec a turista, vichřice a užitek velkostatkářů nenáleží ještě k zlům největším; ba, takový Schwarzenberk stal se nejedenkráte zdejšímu kraji a jeho panenskému rázu požehnáním; příčinu vůčihledné zkázy dlužno hledati jinde.
V dnešní zbahnělé době ničemu velkému, krásnému a ušlechtilému nepřející, jist již odvahou říci, že úpadkem přírodních krás vina je pouze přemnožená lidská společnost. Bezzemci i podnikatelé do vnitra lesů se tlačí a venkovský rázu Našich z Holečka lid, jemuž jako tvoru nábožensky založenému příroda a zvláště les nikdy k srdci nepřirostly, postarali se zejména o dnešní stav a vzhled šumavského kdys ráje.
Co dosud velkolepého, jedinečného a typicky krásného na Šumavě, u samých hranic se nachází, ať z té či oné strany, vždy mezi obyvatelstvem německým. Kol osad českých již vše okleštěno a zničeno; kde zrovna nešklebí se suchopár polí, tam střízlivé lesíčky jak u Prahy: pastviny a draha suchá, vody špinavé a zakalený dílem lidským vzduch.
Nikoliv, to není ona krásná ŠUMAVA! Šumava mých snů, cíl toulek každého léta a námět k tomuto dílu slovem i obrazem.
Těším své srdce jedině na Pláních, od Ostrého po Třístoličník, k Bavorskému lesu dolu a nejseverněji i Javorníku;míjím zúmyslně končiny za Knížecím stolcem jižně a východně položené i hor pod Nýrskem: miluji Pláně nejvíce.
Procházím i Královským Hvozdem, touto šumavskou bezmála již „Stromovkou“; projdu i Pošumavím, leč spokojen jsem jedině v místech, kde prapůvodní boj o život dosud zuří, kde vegetaci a tvorům vlastní a přirozený zánik jest schystán, kde živly neomezeně kralují a stop po člověku málo.
Chodím místy, jež stále ještě jsou bijícím srdcem Šumavy, tlukoucím v těle, jemuž usekali údy a ponenáhle umrtvují ostatní. Přecházím hranice a raduji se z péče Němců o lesy stejně vášnivě, jako na Boubíně zlořečím. Postačí porovnati úsilí německé od Regenschcachtu až k pramenu Prášilského potoka, jevící se kulturou vzácných stromů a postupující zkázu pralesa, filmováním zde svatováclavské hry nejen v pohansky čistém svém rázu znesvěceného, leč i částečně při tom zničeného…
Podezřelým způsobem mizí celé komplexy lesů na české straně a o osudu odváženého dřeva ničeho se nedovíš; Bavorák se jen usměje a podotkne, že ono kácení celých lánů zde se děje asi za souhlasu našeho „kriegsministeria“.
Tak zvaný mrtvý les u slatí witfäilernských, ona atrakce u cesty běžným turistům sesýchá se a ztrácí každým rokem, jakoby někdo tam na dříví chodil. Ovšemže je lid šumavský stejně chytrým slovenského, který vypalováním stromů kol propůjčených pastvin tyto dle své zvůle rozšiřuje.
Jest ostatně věcí přirozenou, že všude tam kde zájmy lidské střetnou se s přírodními, krása hyne; les ustupuje polím, příbytky opeřenců domovům tvorů na pevných nohách a skály v štěrk mění svou tvářnost: co však nejnerozumnějším činem lidským zůstává, je zasahování do vlastní činnosti přírodní tam, kde živelná dění, málo posud a částečně jen člověkem ovládaná, samy prospěšný na konec stav zemi vytvářejí, třeba s počátku působení jich zhoubným bati se zdálo.
Zdánlivé zlepšení lesního hospodářství v přítomnosti nebude v šumavských hvozdech dlouhého trvání míti, jakmile jen pás lidských osad ze severu pošine se o několik kilometrů níže.
Pozorování klimatologická a negeografická předurčují ponenáhlý zánik lesů v jistých částech šumavského kraje ve vyšších polohách nedostatkem vody, následkem přesunu a změn teploty. Neodhadnutelná nyní kvanta sněhu ve dvou třetinách celé délky šumavské (142 km. dlouhé,) napadaného a zásobujícího dostatečně obrovské vodní nádrže slatí zmizí, oteplováním proudícího tu vzduchu ze zalidněného příště severu; tlak vzduchu ze zápachu sem se hrnoucího bude vyrovnán a tím snížen i počet srážek, nehledě ani k spolupůsobení tak Ev. větracích cest, nově zřízených v pravidelných lesích dole.
Nevyhnutelně zmizí nedostatkem vláhy ony divukrásné scenerie divočin v jistých velehorských miniaturách zde; pro chráněnost v položení svém mezi ostatními výšinami Falkenstein podrží nejdéle svoji malebnost pralesa, když Boubín, Polední hora a jiné pralesního rázu končiny doslovně uschnou.
Nerozlučně s osudem lesů, slatí a vod spjat je osud Šumavy. Celé kouzlo její spočívá právě v pochmurnosti z vlhka, páry, vody a mlh pochodící a tvořící nikde u nás i v Evropě se nenalézající říši smrti, ponenáhlého zmírání vegetace mokrem.
Bezpečný krok, jistota pohyb a illuse volného rozmachu turistova nejsou dlouho v šumavské končině hosty, ba, hosty jen!
Není zde více dravé zvěře a loupežnické romantiky, za to dosud hojnost ošemetných slatí a mokřisk, nepozornému vezdy nebezpečných; netřeba býti ani tragicky zahynuvším zde botanikem Ursem, any naše duše znovu sem se vracela k očím nehybných a mrtvých vod, fascinujících jak oko hadí.
Tato místa zde přede mnou, ŠUMAVOU zvaná, divukrásný ještě posud kout země jsou místy v nádheře své zvolna umírajícími. Azury vod, zeleně lesů a topasy výšin neudrží se tu příště, as jako v současné době mezi lidmi u prostřed světa lži, bludu a mámení svoboda vůle, myšlení a skepse pozaníká.
S vrcholu šumavské hory patřím v kraj plný pivní, předpotopně patricijské a bigotně růžencové atmosfery; obracím pohled svůj na druhou stranu tam, odkud má se rozechvívati hruď, v místa v mlhách se ztrácející, zvaná vlastí a zřím obraz chaosu, vyjevení z ohledu na argusí zrak strážců republiky nemožný.
V této zemi zabíjení se (morálně zatím) lidé jsou ve jménu tří velkých hesel; pro tuto zemi žili sic již Nietzscheové, žili však též bezvýznamní nunciové; inteligence v této zemi má všechny vlastnosti psa a kočky, t.j. drží se buď domova nebo pána; altruism stal sic se nemoderním, však obměnou demokracie, vlastně vzájemného čachrářství žije; cit dávno odsunut co překonané stanovisko, k vládě rozumu přec přibrán – neboť není vynalézavosti bez fantasie. Ostatně v této zemi vše pouhou diskusí.
Vůdcův profil se svým stotožňuje každý tuctový táborita i na venek klerikál stejně s fanatickým spiritistou, neboť každému chce se dobře vésti na zemi a v republice jsou krom buržoů I proletáři. Do prachu denně sšlapáván jest starý blud, však jako z kukly motýl, byť schromlých křídel znovu pověra vzlétá, pověra předsudků tvořících stávající neudržitelnou více morálku a světový, z větší části zbahnělý názor.
Davem probíhají city falešně lidské, náboženské neb vlastenecké, stejně pitomé jako utopie komunismu a sny o konci válek.
Romantikou nového ražení jen zdáti se budou sny o novém pohanství, nastoleném vládou šlechetných junkerů a vládnoucích s heslem: zem nemnohým, leč dobrým!
Romantika pouhá chtíti lidu pomoci a vésti ho jinými cestami ku kráse a výšinám, jest nevyhnutelným výsledkem zápasení v nás a vystřídání kácejícího se Fausta donem Kichotem.
Byť zavržena střízlivou dobou ROMANTIKA vždy mysl zvedá, líbíc se duši a zamlouvajíc se zástupům, jakýkoliv vezmou háv!
Atavismus pralesních obyvatel změnil jen formu; řeč předků mluví dále v nás, ať už obdivujeme Napoleona či anabasi sibiřskou, romance středověké nebo K.H.Máchu, kult Belfebora či točící se stolky.
Dle toho, jak vysoko kdo vzlétl, paprsek sluneční ho oslní a veliká je závrať člověka.
Ve shonu měst materialistům rozklad hmoty stačí a šplháním ku Nirvaně theosof se kochá; zde však, uprostřed šumavských hvozdů ctitelům hor a vod, lesů a volnosti pohanský nimbus hoví!
Ti, žijící zde, jdoucí v krvavém zápase o život od kolébky v posvěcený hrob, nechť ledví svá křesťanstvím hojí: všichni pak, horami kdož zde procházejí, ať nejsou obtěžováni mátohami stínů životů kdys zde žijících!
Odstuptež od nich bludné fantomy neviditelných sil, řídících válející se tu mlhy, ošemetnost zemních jícnů a provozujících vřavu pekelného orchestru, hrajícího v pianisimu šumících stromů, kvílením větru a hučením vichřic, v harfoné hře dešťů, cymbálem lijavců neb ve forte kroužících vloček, řítících se bystřin a burácení hromu!
Synům těch dob, radujícím se nad postupujícím zalidňováním vlasti, hudba minula více nezazní; spokojí se nejvýše hukotem vod v údolní přehrady sváděných, bzukotem dynam z elektrárny nejbližší a hvizdotem z lokálek lesy v těchto místech protínajících; za doprovodu pachu z sterých aut uhánějících tu po cestě v nejdivočejších místech zřízené.
Umlknivší navždy píseň šumavských hvozdů vystřídá tlampač a kdo ví která vymoženost radiová v těchto koutech městům odlehlých, s hotely u cest a budovami pokusných stanic, vedle roztahujících se tu ponenáhle továrních kolonií.
Vrcholy hor zastaveny buď hotely neb ozdravovnami hlásati budou vítězství člověka nad neužitečnou zde půdou před padesáti léty; na místech vysušených slatí uprostřed vzmáhajících se lidských osad četné kostely, matiční školy a konsumní Včely vydali svědectví o neproměnlivosti Boha, vlasti a lidu.
Les, pokud ještě zbývá, (jakožto záruka dobrého klimatu živočichům,) dávno rozkraden z větších komplexů, bude na části drobnému lidu, největšímu to škůdci přírody rozparcelován.
Určen k zahynutí, ne-li úplnému, aspoň k zubožení, šumavský les nevzpamatuje se nikdy, k úplné opět škodě jenom smečky lidské, do hor se roztahující.
Již obraz nynějších lesů je věrným zrcadlem lidí; srovnávání jich ze stanoviska mravního, lesů s bohy a sekulanty, ponechávám čtenářům samým k úvaze.
Zatím ještě dále dorůstá spousta mladých stromů, určených vyšinouti se jednou nad stářím v hrob se dívající velikány, dle vůle člověkem-bohem rozestavených; zcela jak mezi lidmi, kde každý lotr hlasovacím právem obdařený určovati může osudy země. Jak mnohý neužitečný strom i člověk ubírá druhům svým světla půdy a vzduchu, maje nad to na svědomí životy četných zvířat (a obrazně řečeno: i lidí,) jež sežral.
Nicméně stávající bohové si tak míti přejí; ústy církví mluví, že si žádají, aby lidské sémě se množilo a ústy humanistů, zřejmě inspirovaných buď křesťanstvím nebo teorií reinkarnační hovoří o oprávněnosti a rovnosenosti každého dvounožce na zemi.
Ba, hlásají ústy posvěcenými, že celou zem dává láska boží člověku k disposici a dovoluje mu vraždu nižších tvorů.
Těmto bohům příznačna je zaostalost u věcech Krásy a Lásky.
Vyhlazení služebníků jejich bude možným jedině v příští světové válce, v boji třeba bratrovražedném.
Do té doby dávno se světa sejdeš velebná kráso ŠUMAVY! Bohatství Tvých lesů rozvezou, vody vysuší a hory srovnají.

Leč zatím nerušenými zůstávají pannenská místa v Tvém klínu, v
pohraničí, mezi slatěmi nepřístupnými a v odlehlých končinách,
turistickému ruchu vzdálených hvozdech. Nechť užijí v Tobě náv-
štěvníci prázdninoví vše co krásného můžeš jim dáti, spokojivši
se odpadky, jimi zde zanechanými. Ať nerušeně přípravy k zká-
ze Tvých krás člověk vykonati zde může komunikacemi a polo-
my, v střed Tvých zabodnutými co ohledací sonda; posled-
ní návštěvníků příliv do hlubin lesů Tvých a štěstí jež podnítí v
Tvých nádherách buď jedinou Tvou odměnou. Usněte hvoz-
dy, ztatiž se vodstvo a zjihněte čela hor omšelá na vždy:
nastává nová era šumavskému kraji, střízlivá, bezútěšná
a poslední; ROMANTIKA ztracena na vždy. Ten krátký již
čas, mezi přítomností a budoucím ať turisté plně vy-
užijí; nechť nerušeně cestami upravenými choditi a a-
nekdoty přitom vyprávěti si mohou; ať v chatách
bezpečně spí a v sen se jim vtělí vzpomínka na ho-
dné lidi, spořádaný stát a dobrou valutu!
A první paprsky slunce ať je předčasně
nebudí, neboť snídaně v chatách na po-
zdější teprve hodinu určena jest, a kde
že by se turisté zmohli na kus divo-
ké romantiky, nenasnídáni!
 

AUTOR KNIHY této vaří si snídani velmi časně ve slatích či na jiném opuštěném místě sám; bez první dýmky tabáku stal by se očividně sentimentálnějším ještě, než-li nyní jest. Dobrého pomalu, i nutno v okolí aspoň seslabiti sílu čistého horského vzduchu.
Jisto, že chvíle u ohně strávené, uprostřed rukou lidskou nedotčených neb málo jen míst náležejí k chvílím v životě lidském nejkrásnějším. Je-li ovšem člověk syt.
Romantikové mají snad proto šumavské hvozdy rádi, že očekávají tam sesílení samotářských svých nálad; autor doufá tam, že uvidí z mlh nořiti se oči strašidel, patřící naň laskavěji, než mnohé oči lidí, s nimiž v životě se setkal.
Zatím zjevují se mi posud smutné oči tvorů tu zabitých; nyní doprovodem mým je vzdorná kletba a nikoliv modlitba.
Snad věřím tu i v setkání se s dušemi praotců, mezi močály a v jeskyních kdysi zde žijících: snad říkám jim, že vzdor všemu, čím obohatili jsme duši od oněch dob, toužíme po návratu k jich ohni, k jich prostotě a přirozenosti života. Ujišťuji je, že podivuji se jejich bohům a že miluji jak oni psy.
Aeony věků však stojí mezi námi.
Vzduch, světlo, voda a čas tisíckráte přeměnily tvary mrtvých; v nás pak věčné kolotání celé minulosti žije.
Stokráte skácel se strom, pod kterým snad můj syn zmíral kdys, tam pod Roklanem!
Tisíce vichřic a bouří odneslo můj žal, který vydal jsem nad ztrátou tvojí, v bahno močálu propadající se příteli, pse!
A nejsem jist, zda prostý dřevař, kterého právě potkávám, svůj oštěp neponořil jednou v hrdlo mé, a že vina jeho dávno odčiněna již, smyta a nahražena jest.
Zlatým rouchem i chmurami obestírám zde své myšlénky; nicméně k zániku odsouzený, do neznáma jíti připravený jedinec tu více medituje než theosof. V tomto koutě Evropy, zavlhlém mlhami a bez dravců nedobře se daří orientálním rakšasům.
Z padlého stromu nově vyrůstající mládež zvrhá příliš dobře a spolehlivě každou myšlénku o Nirvaně a zániku; uvědomění, že tato lesní krása kol mne lidskou chamtivostí jedenkráte vezme za své, nedovoluje sníti ani o rozumnosti bohů.
Kde stojím, celá generace stromů stála: zde doupě své medvěd měl, vlci svůj tábor. Tam zase stádo jelenů přicházelo k potoku píti, tu opět v křečích smrtelných, miasmy úplavice schvácen kýs‘ prapředek skonával: není zde pídě bez smrti, klíčení a přeměny, a též: kterou by nepocelovalo světlo.
Zde pražil věky žár a věky plíseň děsila v tmě zas. Sem práskal zhusta hrom a opět točil se tu vzdušný vír, však všude šli jste i Vy, o neznámí, kteří řídíte ruku moji, sázejíce tyto řádky.
Doprovázen jich stíny vejdu do hlubin lesů.
Do hvozdů pohraničních a nezpustošených.
Daleko od chat, cestou neznačenou. Tu neprojde noha turistova.
Celé hodiny bloudili možno v nejdivočejších dosud stále místech prapůvodních lesů šumavských, v končinách mezi Fallbaumem a Polední horou, Falkensteiny až po Klesrurk. Možno se cele zničiti v jednotlivých pásmech močálovitých lesů, schvátiti se překonáváním výškových rozdílů a průchodů houštinami.
Další, jižněji položená po obou stranách hranic divoká Šumava je stejně malebná a neschůdná v místech cestám odlehlých; možno tam zajíti v slatě a močály, v nichž těžce cesta zpět se hledá. Na bavorské straně snaha o zvelebení a udržování lesů očividna, oproti zanedbání na straně naší.
Příslovečná láska Němců k lesům jeví se pečlivým ošetřováním i probírkami v stávajících hvozdech, při čemž tu dbáno pralesního rázu odvěkých přirozených reservací a přisazováním vhodného stromoví do míst polomy zpustošených.
Jinak na české straně, kde obstojí leda hvozd slatěmi chráněný či nedotčený pro obtížnost odvozu dřeva; tam jedině ponechává se přírodě volné pole.
Stačí porovnati jen lesy revírů scheuereckého, hirschbachského a k Waldhäuserskému Riegelu, s lesy dnes pod Moorkopfem, na Gayerrucku a částečně kolem Pürstlingu; o lesích hlouběji do kraje položených (za Srním a jinde) ani nemluvě.
Tu jakoby už krása šumavská přestávala.
Co nezničil člověk, dodělala vichřice v létě roku 1929.
Kde před tím ležel zelený baldachýn lesů, světlé plochy z vrcholů hor se nám ukazují země obnažené, spoušť vývratů dosud neodklizená a cesty zavalivší.
Vichřicí touto zničeny nejromantičtější části pralesa podroklanského a jižně od divukrásné Kašparovy šachty, včetně méně krásnějších lesních objektů v hůreckém revíru a dále do kraje.
Zdá se, dle účinu tohoto katastrofálního větru soudě, že místa v končinách mezi Leturnerským lesem a Plesnou horou byla jakousi propustí vichru, z Bavor přes Brlohy sem se valícího a řádícího v prostoru dále otevřeném s tím větší zuřivostí.
Nasvědčuje tomu nejen poloha geografická, leč i rozsah polomu na české straně; rozražena hřbety Falkensteinu, uhnula stranou v horskou úžlabinu, pod dvanáctset metrů vysokou místy, nejnižšími v těchto končinách drala se do českého kraje.
Tato štěrbina v horském pásmu, obklopujícím nížiny na naší české straně je ošemetnou propustí jihozápadních k nám větrů, ničících spořádaný život lesů; vzdor tomu, že je nejvýše položena. Podobně kotliny železnorudské a prášilská nejsou bez určitého vztahu ke klimatu v českých polohách.
Stopy vnikajících k nám vichřic jsou pozorovatelnými až v Brunstském lese, Vysokém hřbetu a výšinách, uprostřed s Břežníkem.
To jsou již poslední štíty, zvednuté k obraně proti dorážejícím a život ničícím větrům; podnebí zde drsné a životu vegetace málo přející. Pověstně smutný kout hartmanický, až někam ku Plánici. Síla větrů jižních a od Bavor sem se valících převyšuje namnoze i sílu severáku, v zimním období na Šumavě nejčastějšího.
Větrům vydaná v plen rankelská planina, směrem k Wertenu se zakrnělou horskou olšinou, je horší druhé jihovýchodně k Danielhofu; rovněž smutná pustota bahnisk v revíru schlitzenwaldském, plných tisícileté ztuchliny není bez života, díky své chráněnosti před větry jihozápadními, deštěm k zemi sráženými.
Zde útulek životům vegetace a jakési závětří; tu v lese hojně bujné pastviny v nížinách i výše, mezi Spitzbergem a Adamovou horou až ke Steiningbergu.
V těchto končinách bloudil jsem se svojí přítelkyní malířkou M.
Bylo 8. září. Pouť v Hauswalderské kapli: místo bud s perníkem stály tam dva vozy s hlávkovým zelím, stůl se svatými obrázky a dost. lidí hodně a stále ještě přicházeli ze všech stran lesními pěšinami, lidé hodlerovského typu bez volat sic, však s maultuchy na ústech. Dali jsme se černou bahnitou stezkou, po níž nejvíce lidí přicházelo. Cesta vedla kol bahnitých koláčů, poloslatí a mrtvých kalužin, s oasami černavých jalovců uprostřed plavuní a kapradě stojících, později obcházela již četnými svými odbočkami a rameny lučiny a plesa vznikajícího tam potoku stillseifenského. Po nějaké době stezka se ztratila nadobro; sem tam jen jakýs v houstnoucím hvozdu průsek jsme znamenali co cestu, po tlejícím mechu a hnijící trávě houpavou, s dnem slizské černé rašeliny. V jaká houští a k jakým tůním jsme zde došli! Zabloudili jsme tu během dvou hodin dokonale.
Krom všeho dalo se z hustého chumle mlh do deště: na pět kroků nebylo viděti. Oblast okolních černých slatin sama propouštěla těžké páry a vlhký chlad; zdálo se nám, že děsivé mátohy se plouží po černém houští až nahoru po pních obalených lišejníky. Tvar této mlhy, neznámo zda z oblak kanoucí či ze země se sbírající byl místy průsvitný a jinde olověný; někde se srážely a materialisovaly jak fluida kol media, vláčejíce se vlastní tíhou po příšerné pláni s kostlivci stromů. Tento rej duchů z vod byl nám ukazatelem, že jsme poblíže nějakých slatin; obávajíce se někam až k slatím Fischerovým sejíti, dali jsme se východněji.
Trudná byla další hodina našeho pochodování nekonečným lesem hrůznou propastí mlh. Cestou necestou, pěšina nikde.
Snažíce se jíti pokud možno přímým směrem, po dalších dvou v nejistotě ztrávených hodinách za stálého vystupování a sestupování objevili jsme tok neparného potůčku, i rozhodli jsme se jíti podle něho. K naší radosti i mlha se roztrhávala a stráně vedle naší kotliny co černí strmící netvorové z objetí jejího se vynořily. Společně kráčejíce a prodírajíce se houštím, náhle oda současně překvapením jsme vzkřikli: před námi zjevilo se dvé hlav ovčích, s očima nehybně na nás patřícíma.
Kouzlo tohoto setkání se živými tvory v těchto divočinách bylo mocné. Zvlášť po tolika hodinách bloudění.
Voláním naším přivábeny jiné ovce a konečně i pasáci.
Pasáci z Brenntenských samot. Těžké dorozumívání s nimi.

Posléze zjišťujeme, že jsme v Schätzenreithu; podél potoka do-
cházíme ke průplavu a dále do Srní; šest hodin trvala naše okru-
žní, nedobrovolná cesta lesy.
V labyrintu šumavských hvozdů možno velmi lehce zblouditi.
Nemusí to ani býti nebezpečné slatinné lesy pohraniční neubru-
nnského revíru, (od mezníku 18 až 26 zvlášť zajímavé,) a pod S-
cheuereckem k Velké šachtě, ani divoká místa na bavorské stra-
ně pod Roklanem a Luzným dále k Firmiansreuhům: stačí spo-
řádané již lesy blíže Javoru a máderské.
Není bez obtíží orientace bez kompasu jdoucím ani nepatrný v
rozloze zdánlivě hvozd pod kaplí sv. Vintíře směrem ke Křeme-
lné a částečně i les po jejím toku na pravém břehu až ke Stodů-
lkám a odtud po levém; nalézají se tam místa naprosto nes-
chůdná a nepřístupná, která ač mladšího původu jsouce
v ničem nezadají neproniknutelným podrostům pra-
lesních končin pohraničních. Křemelná pak sama
na konci svého putování fraenwaldským le-
sem na několika místech bohatostí balva-
nů, prudkostí svých vírů a malebností
peřejí předčí i proslavenou Vydru;
žel, regulací právě v těch místech
kráse její bude odzvoněno.
 

Šumava obrazem lidského kolbiště nejvěrnějším; nechybí tu ni žalářů slabým k smrti odsouzeným pod rozrůstajícími se obry za trest, že opovážili se krásti jim potravu, vyvoleným jen určenou a zde tak vzácnou: v pralesním chaosu změti větví, haluzí a úponků, skřížených odevšad odumřelými tkáněmi a listím snad předminulého léta a divně zapleteného kořání na němž život jiný a cizí existencí svou staví, aby zakrátko stal se tím, čím jeho základna, rozkladem, spatřuješ úděsná šílení bytí.
Jaký blázinec a zmatení!
Nic neodneseš více z přinesených sebou sem představ o účelnosti a smyslu života vzhledem k dalšímu vývinu; zpozoruješ, že jako tato zpomaleně se zmítající klubka vegetativních červů i duch lidský v své existenci doposud stojí ve v(e)lkém zákoutí, jež v neprostupných stínech stále zůstává zahaleno.
Uváživ všechnu zde nicotnost boje, marnost zápasu s vodami a živly, změříš dokonale i lidský svůj žal a zatoužíš, aby v životě jiném a lepším jasný, všeprostupující paprsek dokonalejších Učitelů lidstva dopadl v místa tvé duše, trouchnící hořem nad násilím a bolestí způsobovanou lidmi zvířatům a přírodě, vzdor přišedším již, lásku hlásajícím Kristům.
V těchto místech zdejších uprostřed slatí a hvozdů, v místech rašení a zmaru může sníti průměrný zasvěcenec o bláhovosti a krátkozrakosti v nás, jediné to špatnosti způsobující žádost upraviti svět dle našich přání; zde může filosof pokloniti se věčnému zákonu a řádu, ba, i obrátiti svých zraků k výšinám kde sídlí věčná Dobrota; leč taková možnost státi se na chvíli člověkem dobré vůle a blahoslaveným pro ducha který se nebouří, potrvá pouze v dobré pohodě a nějaký čas, dokud tělo samo ku svému právu se nepřihlásí: hlad, zima a chtíč obrátí tu filosofa na ruby.
Nezapomínej český theosofe, tu žádná není zem Indická, leč drsný šumavský kraj ustavičně odbojný a revoltující; končina, jež nevydá nikdy Bidhu a takového, jenž přál by sobě zmizení tvarů, skutečností bezkompromisní štván k ustavičnému žití a projevům osobnosti.
Tělesné žádosti a podnebí, vědomí Jásství a příroda: jací velicí bohové, proti nimž marné jest bojování!
Neznámé jsou vlivy hvězd a země na níž se rodíme: dal-li ale kraj dole Husa a slepého vojevůdce, může vydati náhorní oblast zápasu ustavičného takového hrdinu, že při pouhém zvuku jména jeho psům vatikánským a jiné spřeži, zabývající se importem šalby z neexistujících končin navždy smích zajde.
Jen chtíti a učiti se býti Bohy!
Z pantheismu ku vyšším ještě metám obměny téhož!
Ukazatelem těchto cest nemůže býti nic dokonalejšího než nižší říše zjevů a tvarů; pohanská píseň šumavských končin, jekot vod a burácení živlů po čistším nad pousteven tichem uprostřed slati a nekonečných hvozdů chorál svobody a bojování!
Pouze tento kraj dokonalého člověka zrodí.
Teprve až zaťata bude žíla svobodnému rozmnožování lidí i dobytka, obou k popravám jen rozmanitými způsoby určených, omezenost duševní v doupatech zplozené lúzy do patřičných kolejí bude odkázána a bludy strašících v mysli lidské bohů, zdajících cestou bolesti k poznání vyššímu nás přiváděti, se rozplynou a zmizí, uvěřím a přesvědčím se o Nejvyšší Moudrosti, účelně řídících tuto zemi.
Tam, kde nebude ničení a zabíjení, nejvýše rozumné regulování přílivu životů deroucích se z neznáma k projevu svému na zemi, kde žádný článek pokroku a tak zvané kultury nebude nikomu na újmu, bude možno mluviti o pravém osvícení lidstva.
Do té doby vzdaluji se spolupůsobení s rybáři, zatahujícími sítě náboženské, vlastenectví a  socialismu, jsa přesvědčen, že je-li v těchto věcech cos dobrého, tím větší darebáci při nich se nacházejí; zisk mravní pro všeobecný pokrok ušlechtilosti lidské je nepatrný a užitek zemi, její kráse a jejím tvorům žádný.
Od těchto lépe řečeno pověr, zbytků to v tradici a nevědomosti setrvávající společnosti lidské, zalézám do ulity romantických snů svých; věřím, jako žádná myšlénka že se světa se neztratí, i můj v jiném snad rozvržení sen se uskuteční.
Zatím možno si hráti a sníti třeba na místech jimiž převalovati se bude vřava válečná; snad bude se právě bráti středem šumavských hvozdů dolu do nížin.
Než, nikoli budoucnost zde rozebírám, kultury úplné zánik!
Myšlénky mé tu platí stavbě zdejší krásy a věkovitým proměnám hor, lesů, slatí a vegetace; stávám se zde, přístupen zvýšenému mediálnímu snění samotnou částí přírodní divočiny.
Oblibuji sobě zde za dnů plných mlh a par ve věcech zastřených tajemnou rouškou; čím blíže jsou svému prapřírodnímu původu živelné podstaty, tím lépe; ať již původem jich smyslové opojení přeludy neb dokonce doteky neznámých sil.
Toužím uzříti někdy na Weitfällern či v jiné slatinné oblasti lidmi oživenou fata morganu, když tutéž však krajinářského pouze rázu dvakráte jsem už viděl; žádám shlédnouti zář jiskry metajících tajemných snopů ohnivých, z důlí se vznášejících a zapadajících v rokle po mílové dráze, opsané nad vrcholy stromů.
Přál bych si přijít v styk s bludnými světly, hopsajícími po mokvavých pláních, u zahnívajících vývratů a sedících nehybně na slizkých pahejlech ve vlhku se topícího lesa.
Nejsem z těch, žádajících spíše viděti zjevení Lourdské.
Chtěl bych jako ždánovský před sto léty čaroděj, vzduchem létající z polí Höllhofských na blízký Heidlberg, alespoň tak se vznášeti mezi dvojhlavým Roklanem a Luzným a kol oblého Antiglu. Tím více chtěl bych býti mocným kouzelníkem, abych zaklíti mohl před cizopasníky lidskými do neviditelných míst a bezpečí všechnu nádheru šumavského lesa, s jeho starými chlapíky, krásu smrků a jedlí, listnáčů starých buků a mohutných košatých javorů. Vše neplodné, žel, snění!

KRAJINA jeví se nám takovou, jakými jsme sami; shledáme v ní to, co do ní od jinud jsme přinesli.
Výjimkou nemůže býti proto ani vezdy smutná Šumava, kde divně pochmurný ráz lesních ploch, vlastní ojedinělé barvitosti sesílen nad to efekty par a mlh, nicméně náladou a duševními disposicemi návštěvníkovými cele pozměněn býti může.
Nemluvím zde o nahodilém chodci, prožírajícím se tu kilometry stejně jako dole v kraji, ani o turistech procházejících od chaty k chatě, aby pokud dovolená jim stačí co nejvíce shlédli z Klostermannova kraje, mluvím o těch, jimž šumavské hory a slatě, typický ráz hvozdů a nikde jinde nezřený boj o život vegetace s živly za specielní studium slouží.
Ani v lesích slovenských a na podkarpatské Rusi nepřizpůsobí se duševní povaha horárova náladě kraje v němž žijí tolik, jako tu v pohrančí, kde není přes dravé zvěře a snad právě touto bezstarostností tím více v lesních hlubinách příroda k duším lesního personálu promlouvati může.
Zvyk v úvahu zde nepřichází; je-li co proměnám ustavičným podléhajícího každou hodinu, jest to šumavská končina, kde ustavičné střídání převládajících živlů působností svou na lidský organism vyvolává změnu psychického stavu v zlém i dobrém účinku. Místnímu lidu známá vlastnost slatí, rychlé hojení ran, omíváním vodou z nich a vystavováním slunci, je snad jedinou dobrou lidskému zdraví možností; jinak ani nervy v tichu zdejším nevyléčíš. Zde choroba zatíná svůj dráp krom rostlinného světa do každého organismu pod zdejším nebem nenarozeného a těžké jsou tu podmínky přizpůsobování jedincům méně otužilým.
Zotavují-li se lidé jinde po přestálých útrapách zimních na jaře a v létě, tu náleží značný kus jara a podzimu k dobám nejnezdravějším a právě tuhá zima s mrazy nepříznivé zdravotní stavy vyrovnává; namnoze ani léto nedovede tak jako umrzlá sněhová přikrývka zhoubný vliv vodních par paralisovati.
Zde všechno pojmenovatelné tak jak nikde v nejuzším vztahu k jednotlivým skupenstvím vody se nalézá a pouze jen nepatrnými změnami teploty v činnost neb zánik se obrací.
Tento převládající živel vodní jest svědectvím časové epochy dosud nedokončené.
Ze znamenité žně smrti soudíme, že dosud řada životů, vyšších i nižších klimatu zdejšímu se nepřizpůsobila.
Ani člověk, do nedávna těžce tu zápasící s úplavičnými bakteriemi nemocemi z vlhka pochodícími, plně posud s tímto slizským na povrchu krajem vyrovnán není.
Tím méně psychicky. Tato šestá, či osmá generace od první, domov naleznuvší v pralesních oblastech šumavských, nic neznamená zatím ani pro statistiku. Jsou-li roztříděni stachovští králováci, o lesním pokolení německého plemene data chybí.
Vytvořen zde drsnějším podnebím typ daleko houževnatější a duševně zcela jinak založený než v mírnějším již kraji.

Šumavský lid, obývající horské pásmo z bavorské i z naší strany
je ryze německý; lid, jemuž dubová snítka zůstává odznakem a
vyznáním právě jako Slovanům list lípy; žel, namnoze tu není k
nalezení ani dubů ani lip. Nahradí je sic větvička nejdomácněj-
šího tu stromu, smrku, či tisová a z limby; co však má počíti ubo-
hý čecháček, jehož povaha tu není tak dostatečně tvrdá, aby as-
poň lístkem z javoru ozdobiti se směl? Leč zde není národnost-
ních třenic, leda dále v kraji a blíže měst; nebýti tam štváčů naci-
onálních z obou táborů, i tam lehce by se přenesl zájem lidu na
jiné vděčnější kulturní pole. A že prostý lid, žijící tu v ustavi-
čném zápasu s přírodou a v stálém boji o chléb, jenž vel-
mi těžce se tu dobývá, přemýšlí a uvažuje, toho dů-
kazem jest boj proti náboženským pověrám, jeví-
cí se baštou Volné myšlénky ve Stachách. Od-
lehlých míst obyvatelům, ponejvíce dřevařům
a bezzemkům, však ponenáhlu též světlo
vzchází; na jich zdravé a živelné postatě
ze svobody a volnosti lesní tryskající nechť
budoucnost naděj svou staví!
 

Čím častěji sem docházím, tím více všímám sobě hřbitovů lesních zakládaných lidskými rukami účinněji než cestou přirozenou.
Prošel jsem celými komplexy lesů šumavského pásma, u nás i za hranicemi, vyjma Novohradska a části pohoří od Algen ke Kapilci, znám takřka každou pěšinu zde i místa odlehlá v nichž dle zakreslení speciálek divočinu nějakou jsem tušil; navštěvuji šumavské hvozdy již devátý rok; mohu však říci, že tam, kde jindy zahynul jeden strom, zničen dnes celý les.
Nenasytnost lidská větším je nepřítelem hvozdů Šumavy než vichřice chlad a vlhko; zde ve slatích a hvozdech nutný životům zápas krom s živly i s bohem dvounohým, pomáhajícím prý lesům v zápase s vodami a následky katastrof.
Mazanost lidského Pánaboha klade tu překážky živlům rationelním zalesňováním a odvodňováním: dvounožec chystá se tu panovačnost vodního boha zregulovati připravenými přehradami a splavněním toků, ku prozatímnímu svázání palců téhož.
Nejvyšším ideálem člověka, tohoto z vůle Prozřetelnosti na zemi dosazeného Boha byly by ovšem slunné výšiny, sítí komunikace zkřížené, se stavbami letohrádků a vil, ve kterých k další cti a slávě Nejvyššího, prospěchu vlasti a k podivu ostatního méně šťastného lidstva dvounožec příštích dob utěšeně by se rodil.
Rozumí se, že počítá s tím, lesů že v dohledné době nebude více zapotřebí, ani k palivu, ani ku výrobě papíru: pokud se týče krásy lesních komplexů a horstva, nahradí přírodu člověku budoucnosti zahradní architekt, který zbylou v šumavském kraji vegetaci přetvoří v sad „malebný“ stejně asi jako Mírové náměstí vinohradské.
Než směj se zatím, dobrá, krásná a ještě divoká ŠUMAVO!
Až tyto řádky sázející ruka a mysl, jež na Tebe vzpomíná, Tebou se těší a z lásky k Tobě tuto knihu skládá, zastaví se a umlkne na vždy, nebudeš více pro mne existovati a v generacích příštích na tomto koutu Evropy nehodlám se znovuvtěliti, již pro vlastní své hoře nikdy, neboť zármutek, jaký by mne jal v novém těle jiného a přec starého romantika, byl by těžkým při objevení některého svazku Klostermanova, o Tobě jako o ráji ztraceném pojednávajícího.
Pomyšlení pak, že otcové a pradědové moji od začátku dvacátého století vázali Tebe do svěrací kazajky kulturních vymožeností, zničilo by poslední illuse mé o krajanech mých, lidstvu a božstvech, pokud ještě jaké z minulosti a z předchozího života by ve mně zbyly.
Každý starý strom zde jest věrným obrazem celé ŠUMAVY.
Maje ve skutečnosti vlákna sotva několik let stará a ostatní dřevo uvnitř kmene většinou již rozpadlé a vyhnilé, je takový strom postupně odumírající v podstatě troskou, jejíž některé části jen jsou živé; šumavská sláva podobně (po známých vichřicích a kůrovci) udržuje se na živu jedině několika význačnými místy.
Jakmile stanou se cílem turistiky, dostaví se i zánik těchto krás.
Zbytky staré slávy mohutných a volně rostoucích lesů porůznu v Pošumaví a horském pásmu ojedinělými již jen stromy i u prostřed osad stojícími se nám zjevují.
Rozběhla se druhdy do nížin lípa a javor; zmohutněla a ponechána, proti požárům chráníc; někde, lidmi nasázena je přímým pozůstatkem listnatých hvozdů.
Podobně i skupina mocných dubů či buků po věky tu ucházela chamtivým rukám lidským a po svém zániku buď odnožemi či jinde zasazením nového stejného druhu člověkem vypučel strom, uchovavší se dodnes.
Prastaré lípy chovají Malonice v okresu klatovském; v plánickém za Nicovem v lese pozoruhodna jest opět skupina věkovitých a bílou kůrou do lesní tmy svítících buků.
A ještě dále v kraji shledáš se s podobnými majestáty listnáčů, v těchto místech pamatujících ústup lesa kdys zde vládnoucího.
Mnohá lípa není pod pětset let (u Karlshofu, před Hartmanicemi a pod Práchní); jaké změny se v době té odehrály a kterak příroda v okolí zatím jinak se utvářela!
Pozoruhodnou je veliká vrba u Vysokých Lávek. V místech teprv před čtyřiceti léty přístupným, na močálovité půdě roste vysoká, nejméně 150 let stará vrba na pozůstatcích své pramáteře; vedle vykopány nedávno kosti, řemení a zbroj vojáka ze třicetileté války. Z vrbového prutu, někde výše v kraji uříznutého, jímž koně popoháněl reythar do hor utíkající a tu v rašeliništi hrob svůj našel, vyrostla tato jedinečná vrba.
Hluboké průrvy a strže, úzké a příkré, oddělují od sebe jednotlivé výšiny, plné prastarých mýtin nově olesněných.
Obři chundelatí z minulých století obnažili tu svým pádem zemi, vyhloubivše mocné jámy a ponechavše v nich množství kořenů, hadovitých a velmi pevných, utvořili jimi jakési visuté zahrady v oporu bořícímu se pod nohami mechu.
Toť les v Scgrollenhaidě, na jezerní stěně u Rieglu a v revíru máderském; les na jamách.
Kostrbatí jednotlivci smrků jedva zachycují své krátké trvání kol cest potoky ve skalách vydlabaných, obrostlých, před neurčitou a nejistou budoucností se chvějícími javory, leckde i jeřabinami, březovím a hustotou lesního bezu.
Svahy strmé a jako zaseknuté; prorážející spodní voda, slizské a plísněmi potažené kořání: toťFalkenstein a část Roklanu.
V místech těžce dostupných odumírají tam staří veteráni, obklopeni novou rychle dorůstající generací, nemohoucí zapustiti náležitě své kořeny. Vše hyne tam též rychle a se střídá.
V této příšerné spleti, (ne nepodobné doupatům měst, v nichž přáli bychom si býti Katilinou a zahlazovati propasti mezi chudobou a bohatstvím, a radikálně odstraňovati hnus a špínu smečky nahoře i dole,) vládne ustavičné ticho.
Místa tato klidem svým jsou přímo jako očarovaná.
Zde ptáček nezazpívá, myš nezašustí, ještěrka nepřeběhne.
Zimního času jen přeletující havrani se ozvou a kámen zachrastí nohou přeběhnuvší tu lišky skulený.
Takové ticho a klid vládne jedině v končinách Bärensteindlu, Brlohu pod Plesnou, v části Scheuerecku a někdy na Teufelslochu. Pravím: někdy jen, neboť vede tu stezka turistická a není  pravidelno přebíhání dvou a čtvernohé zvěře; zamane sobě navštiviti tato místa nejednou srnec, jelen a jezevec. V srpnu a v září doléhá sem z Bavor štěkot houfnic…
Ani nejdivočejší místa morenovitá a balvanité strže Zwergecku a Jezerní stěny malebností svou rokli Teufelslochu se nevyrovnají; končiny tak romantické ve druhém vydání zde není. 
Sřícené, propadlé a mechem znovu obrůstající balvany na dně a po stranách této skutečně ďábelské díry rozhozeny po délce několika set metrů; rokle sbíhá dolu směrem jihovýchodním.
Těžce zápasí a o kus potravy se zde rvou stromy se spouští kamenitou, v nedostatku vláhy; balvany několikráte na sobě navrstvené s zejícími otvory žádnou vodu nezadrží.
A přec několik sáhů dole pod balvany divoce v před řítí se a ku konci rokle pádí mocný potok napájející vodní nádrž dole a vznikající v bahnitých ložiskách Stangenfilzu.
Jediný ponorný potok šumavský!
Dojem v těchto místech sesílen zvláště za dnů tichých a bezvětrna. Tu i slyšeti možno šum hučící pod nohami vody. Přesuny balvanů a pád některého stromu nejsou tu nijak vzácnými.
Teufelsloch a Höllenbachsprenge sobě rovných krás nemají.
Falkenstein, Roklan a Luzný, s okruhem lesů kol!
Jaká řada přestárlých zde stromů, jimž výšky již více nepřibývá, přesleny větví od země usycháním ubývá a jichž dřevo nákazami a rozkladem přímo mizí.
Rok od roku méně listí vyhánějí a málo živé větve; nositelkyně jehličí jako unavené skleslé paže dolů se nahýbají.
Kolem kořenů, či již jen pařezů a kol kmene touha po dalším životu v novém projevu svého rodu se jeví výhonky mladých, z otců rašícími; jest to volání po obnově.
Pomalejším stává se dle oběh mízy; vždy neslyšitelnějším cirkulace a proudění šťáv.
Léta zjevují se hustěji na sobě stěsnaná a viditelnějšími stále menší roční přírůstky dřeva na kmeni; strom propadá těžké melancholii stáří a usýchá zvolna a chřadne.
Již rubáš a závoj v rakev stromu sšit: strupovité mechy a plápolající lišejník na kůře kmenů se zachycují vždy hojněji, jakoby ukrýti chtěly vnitřní ponenáhlé vyhnívání svalstva a krve, jakož i rozklad jádra a vpád hub nastěhovaných.
Sestárlý smrk došel objetí smrti; život z něj zvolna vyprchává. Většinou vlastní tíží padne neb nejbližší vichřice, Achillovu patu při něm naleznouc, ho zkácí.
Leč strom (dle dr. Kaviny) nehnije, ale pouze tlí; tento jistý druh hnití bez zápachu jest správnějším označením rozkladu a zániku. Velikáni lesní nemocemi zachvácení, s parasity ran, chorošemi a hlívenkami, s chorobami asimilací, dýchání a rozvádění mízy ztěžujícími aneb znemožňujícími posléze končí.
V lesích svrchu uvedených, jakožto nejpannenštějších a nejdivočejších dosud veliká sic je disposice stromů k nákazám, však stejně tu mocná přirozená záchrana, i odolnost jiných, nejsou-li poraněni přímo a poškozeni vichry, zvěří a úrazem.
Samotné vlhko tlení sic rovnou nezpůsobuje, nýbrž jen dobrou půdu k uchycení a vzrůstu hub, čerpajících život nejen ze šťav leč i ze stěn stromových vláken.
Zde, v těchto lesích o jednom druhu stromoví větší náchylnost k onemocnění následkem vlhka, deštivého počasí a mrazů jeví stromy přestárlé.
Těžce rozpoznati, kde dřeva již pouhá na místo stromů.
Tušíš jen v chlapíku posud pyšně stojícím a stále ještě zeleném, s kůrou na dosah tvé ruky zdravou obílený hrob a živoucí mrtvolu, život odumírající, udušený ne li přebytkem vláhy neb nedostatkem světla zcela jistě rozloženým podhoubím ničitelů a posléze vyhnilý.
Ti, kteří na zemi již leží, teprve nyní oficielně uznáni jsou mrtvými. Až za hrob pronásleduje jich činnost jiných říší a tvorů.
Ještě pařezy a kořeny setlívají dále posledním náporem saprofytů. Tak trpí a zmírá šumavský hvozd. Než i živí ve slatích jinými houbami, potravu jim odnímající zasaženi parasity, nehledě na ony rostoucí a živé v stromech i v dřevu poraženém.
Obři v lesích hlubokých ku zkácení zatím neurčených, předčasně sestárnuvše nedostatkem světla usýchají svými dolními větvemi; život přenáší se ke koruně.
Stromy smrkové, z temnot svých a cizích kmenů přesleny větví a haluzí jako nepotřebné shazují, aby ke korunám stromů tím intensivněji žijících snadněji vzduch přístupu měl; nedostatek světla  nahraditi jim musí zvýšené dýchání.
Vzduch potřebný k životu stromům a světlo jsou v daleko těsnější souvislosti a uzším spojení, než-li těšíme; snad jedná se zde o paprsky, jichž neznáme, mající určitý vztah ke kyslíku a jeho obměnám.
Jen tak vysvětlíme vyhánění četných letorostů, zakládání odnoží a vyrážení dodatečných větviček znovu dole, když vrchol stromu nějakým způsobem poškozen byl a o větvoví a haluze nahoře  obrán; činnost tohoto nového k životu zvedání se děje se namnoze v místech paprskům slunečním  naprosto uzavřeným a též světlu odlehlým.
Taký zápas smrků s tmou pozorovati můžeme v tmavých a stále ještě hlubokých lesích máderských, zdíkovských a jinde.
Jsou to lesy opravdu tak tmavé, že vskutku zdá se tam jakoby se pod korunami tmou smrákalo.
Ve výši hlavy zříš obnažený peň, dále do výše obalený pozůstatky bývalých větví, haluzí a větviček, sem tam ještě se stopami jehličí; teprve ve výši zpozoruješ počínající zdravé větvoví, s jehož hořejších třásnitých záclon co draperie visí sytě tmavozelené jehličí, vždy mladistvější ku vrcholi.
Zde v těchto hlubokých hvozdech šumavských obráceně tomu, než jinde na místech otevřených a blížeji slatím.
Tam vichr zle nakládá s vrcholy stromů; hořejšek porve neb urazí, nespálil-li jej již dříve mráz, či nezlomila tíže sněhu.
Tu naopak stromům vršek odumírá, ať již jakýmkoliv způsobem. Holý peň nahoře s posledními kdys větvemi zoufale ční ku obloze, jako pahýl zmrzačený a do výše vztýčený zpod roucha ještě dosud zeleného.
Tisíce podobných ubožáků zde stojí o hlavách zmrzačených, bez naděje, že vzhůru témě své k slunci vyzvednou jak šťastnější ve kraji bratři; obraz lákající ku přemýšlení o stejných osudech lidských. Plny jsou jich slatě, rašeliniště a místa mokrá, vichrům vydaná v plen. Mezi nimi nejmladšími a dále uprostřed vod ční jako stožáry korábu ztroskotaného, s prázdnými rahny nebo bez nich pozůstatky věkovitých obrů, před desítkami let i déle tu zemřevších.
Jedině na Pláních, u slati snících stále předvěký svůj sen s nimi se setkáváme, s chlapíky praporcovitě korunou jehlancovitou, dle dutí nejčastějšího větru jednostranně mávajícími.
Podivuhodně objevují se však i tam kde bychom jich neočekávali, takřka na svazích a u strží některého z kopců bavorského hvozdu. Dokument vysušeného již, mokrého kdys pásma.

Šumavský les tvoří v prvé řadě smrk, tento proletář předem již
určený do nehostinného kraje zdejšího a dříve či později k záhu-
bě odsouzený. Těžké je přizpůsobení se klimatu a podmínkám
životním: není-li mezi stromy předbojovníky kraje hvozdů, zá-
pasí a zmírá druhdy chráněn nedostatkem světla, přebytkem vlá-
hy a červenou hnilobou vlivem hub. Jeho chuť k životu jest však
veliká: lačně rozrůstá kořínky svými do všech stran kam jen mů-
že, spoléhaje se na hustou plst houbových svých vláken, rozbíje-
jících i z měkké půdy potřebnou jemu výživu ústrojných látek a ži-
vin dusíkatých. Leč neubrání se svým zakotvením zadutí vich-
rů a kácí se k zemi s celou plochou tabule kořenů, zejících
s nánosem hlíny a štěrku zemi odervaného k nebesům.
U násilnou smrtí zahynuvších vyráží slza krůpěje-
mi pryskyřice; zdá se, že teprve těmito ronícími se
kapkami odchází ona příslovečná energie smrku
vlastní. Ve slatích, kde podmínky existenční i
kosodřevinám nevalné, je zánik smrčin tím
tragičtější: poražení ani sílu k slzám více
již nemají.

Náboženství a mystika.

V podvečer na Filipa-Jakuba zažíhá dosud, více ze zvyku
než k poctě pověr četné hranice mladá chasa.
Ty ohně pálí na výšinách, s nichž otvírá své dlaně kraj,
sšeřelá pod tmící se bání.
Diváku rozkoší zrak zaplane:
světelnou písní letí labutě červánků
a v soumraku se dálek ztrácejí.
Když k obrubě se horizontu rozklenuté
sled mizícího večera byl sklonil jak draperie smrti vytažená,
tu stánky hvězdné zjasňují se víc
a soutěží se svity v lidských doupatech.
Sem tam ještě amethyst je rozlit v hloubce niv,
však nad ten šera div se vzletem ohnivým
v prstenech pahorků rubínů lesk
na bradavkách čarovné Noci rozehrává!
Nádhery takého divadla jsem nezřel řadu let;
města nám vzala onu podívanou.
Ve městech světla sterá
se každodenné zažíhali, jak zločin smečky ustavičně nítí.
Kde pohromadě žije lid, tam dřímou kontrasty;
dav stále v stejný pohřížen je sen!

Kdo neobyčejným jest odražen,
zrak vede k slůjím tmy; sám zpívá Krásy Tajemství!
Kdo sláb, čiň z prázdna hypothesy!
Cti hlupák tradici a chytrý tmel, jež stádo pojí!
Nechť lidstvím tetelí své struny
či božským zdrojem dno duše své zhřívá
plavec, přítomnosti na vlnách!
Nechť o společné bohy s jinými se dělí,
či blesku zánikem své nitro kojí
a v hlině bezhvězdný že příští byt!

Je smrt, když život ulila,
vždy vodítkem jen v jiné světy,
z nichž tvar nám nový opět zeje;
jak zdroj kosmických dění odumdlelý
je čas, jenž zrá též v jiných intervalech,
v nichž vědomí se naše trváním dál třepetá.
 

KLATOVY

KDYKOLIV zvábila mne k sobě Šumava
vejít neváhal jsem nikdy v Klatovy,
věrnost chovaje k nim tvrdou jako skála.
Vždy jsem navštívil staré to město,
byť lán před tím prošel daleký,
krásou větší zbohativ svůj obzor.

Turistům obyčejný vynoří se v obzor,
měst vzpomenuvše, jež má Šumava,
s karafiáty díl zahrad daleký,
jimiž stejně proslaveny Klatovy,
na prahu hor stojící město,
jak mumiemi jezuitů, tvrdými co skála.

Nejednu tvrz v okolí tam nese skála
a četné kaple vystupují nad obzor.
Dost starých budov chová v sobě město,
za kterým začíná již téměř Šumava,
jak z Hůrky možno zřít, jež nad Klatovy,
zkad přehlédne se cele obzor daleký.

Však krasší rozhled, více daleký,
poskytne příkrá Tupadelská skála,
s níž stěží přehlédneš ráj, v kterém Klatovy;
minulosti připomínkou hýří celý obzor,
jak dějiny tu psala úžící se Šumava,
když prales vystřídaly vsi a toto město.

Snem minulosti zlákán opustil jsem město,
čas zživit prchlé romantiky daleký,
jíž opředena divoce je Šumava;
zvlášť v jistý dubna den, kdy každá skála
vzplá v kraji hranicemi po obzor.
K divadlu tomu východiskem Klatovy.

V podvečer rozžehnav se s Klatovy,
směrem k Bezděkovu opustil jsem město,
spěje v místa zvýšená, kde na obzor
znám výhled kol do kola daleký;
po západu mne Spiessova již hostí skála,
s níž uzřím, v noc jak pohrouží se Šumava.

Když světla zažehnou a k spánku uloží se Klatovy,
Bůh dobré opatruj to město,
neb čarodějnic sbor dnes vzlétne nad obzor!


CESTOU S HOR.

Všestranně užitečná obnova těla i ducha dubnová,
vycházka bývá na hory.
Básníku třeba příběhu i dá se za ním do běhu
ven ze své sklepní komory.
Krajina romantiky plná, jak tepelná se ozve vlna,
zve k sobě Musy adiata,
za sluncem k výšinám hned chvátá, peruť ho Jara pounáší svatá,
ač nohama se boří do bláta.
Se zimy rozloučí se světem v úpatí táhlém za Brennetem,
dá vale sněhu příkrovu;
k silnici obrátiv své paty v kraj sejde, ráz, jenž pahorkatý
má, kol cesty k Čachrovu.
Chlumy černavé minuv chvatem, zevnějšku mladistvého šatem
na keřích všimne oživlých,
i stromů hrdých na pupence, podbělů jarem seskupených v věnce,
na mezích kol úrodných lích.
V dolíku, sněhovým se vyhnuv zbytkům,
jde průseky, kde ku polibkům
zem žíznivá se slunci poddá;
dřív vegetaci duben sliby zmámí,
než květen zhrdne jehnědami,
za listí ratolesti cele prodá.
Pozdraviti nahlas poutník nelení koníka, mladistvou nad zelení
se těšícího jarní písní.
Ctí Jaro oráč zpívající; pluh budí život v zemi dřímající
a spánku stud, jenž jarem tísní.
Hýřivěji nad barvy kol cest, komediantů vůz nalíčen jest;
prach na silnici víří.
Ranami zpracováván hole
kůň, brázdám podoben a barvě pole,
od Běšin ku Klatovům míří.
Je na kramářském voze plachta špinavá,
jak nyní kraj, i sníh, jenž skonává.
Však nad tím, modrých hrnců modřejší
oblohy hrnec nad hlavami, hořejší,
děravý, s otvorem zkad slunce sálá.
(Zná taký akord s červení střech Špála!)
Nad hrncem sídlícím o Dobrodinci hloubá, blíže se k Týnci
básník: o dárci hromu, světla a krásy…
Před zámkem ukončí svou meditaci,
vzpomene Polívky, na restauraci,
a šťastně ve Klatovech polévku pak dá si.

ŠUMAVA, nebe básníků a ctitelů poslední svobodné a krásné Přírody u nás, stále ještě původního kouzla svých hvozdů a slatí zbavena není.
Leč co dosud jen oddáleno, dříve či později přikvačí.
Již o osudu jejím rozhodnuto chytráky a prospěcháři, lesními experimentátory a v prvé řadě tak zvanými přátely drobného člověka; tito všichni usilují o praktické zužitkování ladem ležícího a prospěch lidu nepřinášejícího šumavského pásma.
Co jinde již lidská chamtivost zničila a čeho již v českém zalidněném kraji postrádáme, to posud končiny tyto zde vlastní; tu ještě prapůvodní ráz krajiny trvá, příroda přirozené své divokosti ještě nezbavena a nejpravdivější z bohů tu vládnou.
Než většině příslušníků našeho národa na tomto kusu země příliš nezáleží. Vždyť máme na východě kolonii nádhernější a ještě divočejší; zde beztak sídlí jen Němci a většina půdy náleží šlechtici, kavalíru po němž prý stoupencům Holečkovým nic není.
Ostatně: inteligence českého národa, uctívající básníky kteří po celý svůj život hor nenavštívili, do lesů nevztoupili, jimž příroda a zájem o ni byla něčím hloupým a zbytečným a kteří čerpali filosofii svoji z papírové plísně, ne-li v alkoholních lokálech měst, o krásu šumavského ráje valného zájmu míti ani nemůže.
Není více moderním sem do hor jezditi, leda na lyžích; ku zotavení poslouží lépe Senohraby.
Je docela možným, že podobní bohatýři ducha, vychovaní některým svrchu uvedeným básníkem, určujícím mnohdy ráz celým generacím, přírodě pak se odcizivších a naplněných dekadentními, metafysickými a šovinistickými mátohami, přece jenom jedenkráte šumavské hory navštíví, u příležitosti otevření nějaké nové stezky šumavské, pojmenované dle zvěčnělého básníka, narozeného sic v zdejším kraji, kterému však za živa o turistice ani se nezdálo.
ULTIMA THULE BOHEMIAE jest Šumava, onen náhorní kraj hvozdy a slatěmi se nám projevující v tom stavu, jaký byl zde již před věky; v těchto posledních končinách země naší, v černých lesních hlubinách s volným průběhem živlů vody a vichru příroda dosud mnohotvárnou bizarností svou se nám dále ukazuje.
V odlehlých těchto místech spatřujeme poslední tvářnost prastarého zápasení vegetace a stromů zvlášť; vyvstávají obrazy tytéž, jaké pradědům našim ráz jich povah a duševních sklonů určovaly v míře nemalé.
Zde ještě necítiti rozsévaný člověkem mrazivý dech smrti.
V této smutné krajině, trudné a pochnurné z ustavičného zápasení života se zánikem, živlů s vegetací a mlh se sluncem není jistě a nebude míst ku kratochvílím městského člověka s jeho trampingem a lyžařením, jako tu není míst v neproniknutelných houštích pralesa ku stavbě vil a továren.
Zatím. Neboť lidská rozpínavost mezí nezná.
Ještě tu poslední divoká romantika vládne uprostřed prostopádných stěn a srázů, slatin a vrchů černým lesem smrků, jedlí, bučin a kosodřeviny porostlých.
Přátelé tohoto kraje vyhledávati vždy budou krás dobám jejim nejvíce odpovídajících. Za dnů slunných potěší se jinde lépe, než v samotném charakterem svým melancholickém kraji.
Někteří schválně sem jezdí, jen aby spatřili s některé vyhlídky v oblacích zjeviví se Alpy; jiní milují plné hukotu a šumu bouřících vod Povydří; druží touží procházeti se poslední nádherou pravěkých hvozdů a opět jiní pouze ze slatí a plání se těší; ti však, z nemnohých nejopravdovějších přátel, kteří šumavskou krajinu s jejími hvozdy a slatěmi v celé její nádheře  horské již poznali, zatouží spatřiti jí znovu, v pravé tvářnosti její, totiž uprostřed mlh, příšeří a mračen, s výšinami plnými par a s hvozdy dešti bičovanými.
HORY šumavské, všecky divoké, přírodou i lidmi!
A jak malebné! Boky široké lesnatých velikánů, s vrcholy černajícími se proti obloze: čela horská jakoby výše ještě vynášela klenutí nesmírná balvanitých mračen, podpírajících nad to tyrkysově modrou, ve výši téměř temnající oblohu.
Předhoří dalekých lánů lidmi obdělávaných v dolině zvlněným mořím se podobají, pěnami kypícím v svítivosti stavení a osad. Nejznamenitějšími dojmy z šumavského ráje bývali ony při slunce východu prožité, zejména na výšinách.
Této vzácné podívané doporučiti mohu zvláště s vrcholu Boubína, Kletě, Lysé hory (druhého to vrcholu od Knížecího Stolce,) a s Roklanu; tato jest nejmalebnější.
Je počátek srpna, po druhé hodině ranní. Nebe plné hvězd.
Chladno. Vítr jihozápadní, mírný. Balvany pod křížem na vrcholu roklanském jsou dobrým útočištěm. Sedím zde a čekám.
Přede mnou ve výši očí neurčitý šerosvit, chundál tmy a mlh, spíše cítěných než zřených; v hloubce pod nohami tichá a pustá propast, obtočená tušeným amfiteatrem lesů, nad něž postupem času pokračujícím pomalu ranním rozedníváním vyzírati počnou z temnot nafialovělé vrcholy blízkých hor.
Občas vítr rozechvívá v největší blízkosti temné voje zakrslíků smrčin a dle jemných šelestů soudě i ony v hlubinách nížin pode mnou. Sem tam odloupnutý kámen zarachotí dolů se svaliv a ticho opět se zde rozhostí.
Zdá se mi, že počínám rozeznávati, kde obzor od nebe se dělí a kde Boubín s místy, za nimiž slunce vyjíti má. 
Než, východ dosud zastřen němými parami. Těžkými jsou mlhami dole v hlubinách lesů, kde  snivé mlčící smrky v zadumání stojí. Ještě žádný náznak určitého barevného tonu se neukazuje a z šera jiný valeur nevynoří oko upoutávající a rušící tiché pozorování.
Stojím zde nehybně v očekávání, spjat s nesmírností panoramatu, čekajícího své osvětlení.
Snad stál bych tu nenepodoben jedincům stromů sem do výše se vyšplhavších dále, nebýti obvyklé zde předjitřní zimy a chladu s ranním vlhkem spojené; chladu, příznačného těmto končinám a výškám, působícího právě v těchto hodinách na rozhraní noci a dne povolné doslovně tlení skal a jich znenáhlé rozpadávání.
Však již po nebi mátožné šero se rozlévá. Z popředí vystupují jak těla příšer pahrbky a vyvýšeniny, záclonou temnou ledů pokryté: rozeznáváš světlejší velikou plochu v bílou později se změnivší a nejvíce svítící: toť jsou vystupující mlhy nad slatěmi weitfällernskými.
Jak duchovitý přízrak visí v šeru tyto bílé tkáně a cáry pak, do výše se zvedající z vody slatí, teplejší než vzduch; nabývají určitějších tvarů pokračujícím sesvětlováním krajiny.
Bledý jas zalévá prostor přede mnou a v levo od Boubína jasní se na ztemnělém ještě nebi veliký průlom, naplněný blankytem nejjasnějších škál; rychle se rozednívá.
Zavalená dálava schoulením černých chmur se roztrhává a skupiny jednotlivé zdánlivě s šílenou rychlostí letí, zatím na místě dále se jen převalujíce; okraje jich rýsují se dle podložené oblohy, tony žlutí, cadmiových a oranžových: rumělka dosud chybí.
Odtržené části mraků na chuchvalce i malé kotouče mlhové přeměněné unikají sodem, zatím co tony jejich usazují se na odhalené obloze pod sesilujícím svitem blížícího se slunce o obzor výše. Obraz velkolepý!
Hory tonou stále význačněji v přísvitě fialovém a chvílemi zdá se, že zapalují se záblesky jasně rubínovými.
Doplňující barvy ploch tmavomodrých dole tím více tryskají vysoko vzhůru mezi rakety paprsků sněžných a citronových, od cadmií až k růžovostem zalomených mořenových laků.
Mohutné víry vzduchové točí se prostřed barvami operujících oblačných dálav, škubajíce a kroutíce celým tím mořem chmur, zaléhajícím ranní záplavu stejně jako obrysy terénu dole.
Ve vlhkých propastech údolí drásají slatinné páry a cáry mlh, ženouce je po směru odcházejícího divadla vzkříšení světla mraků, vystřídaných v zápětí kotouči oblaků zrůžovělých, plovoucích již v určitém ostře barevném svitu.
Zraku mému dosud zahaleno slunce blíže ku obzoru stoupá.
Přírodu spící zvolna paprsky reflexí z mrtvého sna budí, když v temnotách hlubin pode mnou zrozen jest první náznak stínu!
Stín, toť míra a váha svítání.
Bezvládně klesá tma se skrání hor stále níže a níže, doleji do prohlubní. Náhle ostrý svit vbodne se mi v zrak a paprsek prudký v intensitě své zažehne nad hvozdy lačně příchod jeho čekajícími vznešenou píseň dne: SLUNCE vyšlo!
Purpurový ovál, nikoliv koule, neboť neviditelná oblaka slunce splošťují. Klam tento potrvá netnou ještě chvíli.
Není barvy, tonu a valeuru, jež by chyběla v sousedství tohoto zázraku. Zdá se, jakoby den sebral veškerou zášť svojí a ubíjeti se jal všemožnými zbraněmi světel zbývající temnotu noční.
Dlouhé stíny snují se nyní nerušenosvětlovaných pláních.
Horské vrcholy zasmály se pod doteky slunce, nově se zrodivšího dne; den převalil se celou tíhou po zlatými kšticemi Zory polaskaných končinách.
Po východu slunce nastává čarovné ráno.
Pohřížena jsou však zde dlouho ve stín místa nížin; rokle a slatě zejména v rozlehlém hvozdu pod Roklanem na bavorské straně dosud tonou v šeru a jitřní mlze; velikán tento masivem svým je dlouho do poledne záclonou zabraňující paprskům slunce přístup do hlubin lesů, drží.
Všechna údolí vyvýšeninami Roklanu posud zastíněná se ještě v parách utápí a jen na lesy výše položené slunko září, prodírajíce se na české straně dosti záhy i do dolin a propastí, které zalévá širokými pruhy zlata.
Pohoří v mlžných dálavách k jihozápadu, až někde za Lesem Bavorským, kde místy probleskuje řeka Dunaj, sluncem nízko stojícím jaksi zvroucnělo a zkrásnělo oproti při západu, neboť perspektiva vlnovitého horského terénu mohutně za okem divákovým ozářena jsouc vzrůstá a stává se zajímavější, byť o jednotlivosti detailů ochuzena byla.
Polední a Plesná hora, část Falkensteinu a v dálce růžovící Javor, s po pravé straně Jezerní Stěnou a Horou, toto moře hvozdů nyní má své zeleně bujnou oranží potažené, mocně kontrastující se studenými partiemi lesů v popředí, Steiningem a Prekleitenským hřebenem, temnotou stále ještě zahalených a plných nejrozmanitějších hloubek stínů tak zajímavých, že jen těžce oko se s nimi loučí, aby následovalo hru světel.
Podobně tomu i na druhé straně hor.
Ze Slatí Plattenhausenských počínám pozorovati teprve nyní se objevivší proti postupujícímu slunci oblaka mlh a par; holá kupa Luzného dlouho krvavě plane, světly vyššími se nezměkčujíc. Počínají se též třpytiti drobná jezírka slatí dole v smutných vždy končinách těchto šumavských Plání, parami obestřená.
Připomínají v této časné době, kdy vše měkké a vlivem mlh neurčité, růžové rubíny do středu obrovského ametystu zasazené. Pustota velebná vznáší se nad tímto tichým krajem, melancholickým dále i když slunko po něm se rozlévá.
Alpy, jindy tak krásné z roklanské výšiny, obzor jak bílé stráže andělů se zjevivších lemující, toho dne se neukázaly.
Opouštím vrchol Roklanu a scházím doleji, kde skalní útes.
Pod nohami v hlubině dříme dosud v pravěkém svém snu jezero, jemuž prý již čas a okolí vzalo všechnu jedovatost humusové a dusičné vody, v níž život neobstál. Dnes prý i rybám se zde daří. Obraz jezera však zůstal nepozměněn a stále totéž kouzlo samoty, pověstmi čpícími Zlem a Magií opředené zůstává.
Pravá nálada roklanského jezera, odpovídající jeho tvářnosti a poloze, je za dnů podmračných, kdy barva nebe odpovídá tonu vystupujících nad ním skal z ruly dichroitové a bahnitému břehu.
ROKLAN chová však ještě jinou malebnost krom svého jezera. Je to mohutná skalní stěna, příkrá a vysoká, sráz divoký a nepřístupný, tvaru a rozlehlosti, jež v ničem nezadá moravské propasti Macochy.
Sta smrčin se zde zachytilo a takřka nad propastí visí; tři sta metrů dělí tu vrchol srázu od Jezera dole; jako přilepena prostřed skomírajících stromů, dříve či později dolů se sřítivších, tkví tu lesní kaple, bokem hory přístupná.
Pravá toť rokle, Rachel!
Nemá šumavský kraj již ničeho podobného; rozervanost falkensteinského boku a některá morenovitá místa v Hvozdu Královském jsou jiného rázu.
Jezerní stěna nad Jezerem plöckensteinským ukončená Kazatelnou, je mnohem nižší a pro zavřenost okolních výšin méně zajímavá, stejně jako stěny roklí či druhých jezer.
Rokle ráchelská zůstala dosud nezměněna v grandiesní své malebnosti jedině svou nedostupností, bránící lidskému vykořisťování.
Mnohá rokle, dolina i údolí vniknutím a usídlením se tu člověka, „pána“ přírody, ztratila nejedno své původní kouzlo, ještě před několika desítkami let znamenité.
Užitek vytlačil z těchto míst krásu; kde velebnost skupenství hornin, vod a vegetace v spojení s živly Tvůrci svou odvěkou píseň spřádala, tam hučí dnes stroje a benzin páchne poblíže  přístavkům odkopávek; brusírny, sklárny, hutě a mlýny právě do míst nejkrásnějších se rozlezly.
Hruď moje naplňuje se vždy radostí, připadnu-li za některé své toulky hvozdy na místa bujně kopřivami zarostlá, neklamný to důkaz o stávajícím tam kdys staveních lidských: místa, z nichž člověk, neznámo jakou příčinou ustoupil a přírodě opět dále pole volné k činnosti zde zanechal.
Dvacet až čtyřicet let tu ve vlhkém vzduchu stačí, aby dřevěné zbytky stavení opuštěného shnily a zdivo rozpadlé bujnou zelení se potáhlo. A památkou na přirozené funkce lidí dříve tu  obývajících je kopřiva, milovnice půdy pohnojené.
Však ptejte se zde po nějakých třiceti létech na zaniknuvší tehdy samotu, v rumy dnes obrácenou, stávající třeba nedaleko osad lidských!
Nemnoho občanů prášilských dovedlo si předloni jen připamatovati existenci hájovny Fuchslochu na Seebachu pod Seebergem a samoty Seewand či Seechng zvané, o něco výše v lesích ležící a opuštěných teprve počátkem tohoto století. Stěží stop po těchto samotách jsem nalezl.
Působí však dojemně také dosud čnějící zdi, namnose klenutím nad okny ještě zachované zříceniny bývalých hutí a brusíren, za nimiž pozadím je temná stěna lesa! Samy divoce zelení obrůstají a rok od roku se zmenšují, pohlcovány jsouce postupující vítěznou plodností Přírody.

V odlehlá místa, v divočinu šumavského hvozdu dosud cestou z
kraje nížin neproťatého, přišel sem známý Guenther, vulgo Vin-
tíř, blaseovanec tehdejších časů, aby Nejvyššímu zde se kořil.
Výsledkem tohoto poustevničení byla špionáž, velmi prostá a v
účinku svém primitivní; obojakost k císaři a k Břetislavovi záro-
veň byla již povážlivější a co nejhoršího však stihnouti mělo zla-
tou ránu březnickou, tímto prvním pobytem člověka zde, po-
rodil čas příští.
K jezuitů slávě vytrysklý na blízku pramen, v místech Dobrá Vo-
da (Güdawasr říká tu lid) pojmenovaných činil zázraky spolu se
jménem světcovým.
Nás ovšem svatý Vintíř zajímati může pouze jen jako turista, lo-
zící se tu po celých třicet let při svém vysokém stáří (zemřel 86 le-
tý) lesními divočinami a prošlapávající tu stezku poutníkům pří-
štím. Litujeme, že neznáme jmen a osudů ostatních objevovate-
lů přechodů jinými končinami šumavského pásma hvozdů, prů-
kopníků neméně statečných k místům zaslíbeným dnešní turisti-
ce, o užitečnosti zde ani nemluvě. Lhostejno nám, byl-li to zbo-
žný lhář či pracovitý sklář, jenž první do pralesa vnikal a od
věků nerušeně stojící pannenskost šumavského hvozdu v
zřítelnici svou pojal. Těch bezejmených potomci slzy
a strádání zde vzali, Vintíř pak kapii; věčná sláva
a radování tomuto, oněm zas úkol rozmnože-
ní proletariátu Pánem Bohem určen jest.

CHATY dřevařské v odlehlých končinách hvozdů postavené, neb pouhé již pozůstatky z nich, z těchto útulků lidí před nepohodou zde se skrývajících!
Mnoho jich tu najdeme, zachovaných i opuštěných, známe-li jen směr tak zvaných hospodářských cest, podél nichž dřevo se kácelo a jsoucích lesnímu personálu cestami spojovacími na pochůzkách revíry vzdálenými.
Nevane z nich více sugestvní nálada strachu jako snad v dobách uplynulých; děs vyráží dnes reniniscence na sociální postavení nešťastníků chaty stavěvších a těžkou prácí chléb vydělávajících. Seno, tříselná kůra neb dřevitá vlna v nich ložem; ohniště primitivní; ostatně chudáky zde přespávající nechávají nečisté síly již na pokoji, neboť zášť jich obracela se dříve jen proti prvním dobyvatelům lesa a Satan nyní služeb těchto pravých synů země v jiných dobách a jinde potřebovati bude.
Krom blech nahodilého nocležníka v některé z chat nic více nestěžuje a spánek tam klidnějším než v chatách klubu turistů.
Sám přespal jsem před léty v polorozbořené chatě, zvané Balzhütte na Polední hoře; nepravím že dobře, pro zimu od půlnoci týrající. Strachu pod širým nebem před strašidly a zlými lidmi jsem jaktěživ neměl a právě v takových dobách osamění strašidelné historky si spřádal; nepolekala mne tenkráte ani bouřka, k ránu se rozpoutavší.
Jindy jsem noclehoval v známe chatě při cestě z Břežníku k roklanské chalupě: v noci zajíc tam vběhnuvší a ráno pasák stád z nejlepšího snu mne vzbudil. Pasák e smál a ukazuje na mě a chatu povídal něco, čemu jsem nerozuměl a vystihl smysl jeho řeči a smíchu až za nějakou hodinu potom, kdy tělo ukrutně pálilo.
Mám dojem, že místa zdejší jsou pravým eldorádem blech.
Tomuto neucházejí ani nové dřevařské chýše postavené opodál kdys zde stávajícího Josestadtu a mezi potokem vogelsteinským a máderským.
Lépe jest raději obcházeti těchto zbytků staré slávy dřevařské.
Namnoze již ani stop víc nenajdeš jednotlivých chat i osad dělníků les někdy tu zpracovávajících, třebas jich jméno i do nového vydání generálních map pojato bylo.
Kde dříve mohutný hvozd se rozkládal, cest žádných nebylo a z koutů divočiny rozmanitá nebezpečí číhala, tam dnes teprv dorůstající lesík, močály vysušené a cesty schůdné.
Návštěvníků hlubokého lesa přibývá tolik, že jest obava, aby turisté jedenkráte dřevorubcům při práci nepřekáželi.
Vykonavše povinnost, chaty mizí.
Jen z máderského revíru ztratilo prý se jich za posledních padesát roků kolem třiceti.
Bezejmény. Označovány byly pouhým pojmenováním lesa neb vody, kde byly postaveny.
Pouhé Holzhauerhütte.
Alespoň ušly choutkám dnešního trampa.
Šumava skytá nepoměrně pestřejší a malebnější ráz než jiné naše hory; pouze v rozlehlosti horských hřbetů předčí ji Krkonoše stejně, jako v oblačných sceneriích českomoravská vysočina.
Je zajímavo, že nad šumavskou oblastí hvozdů a vod nevytvoří se jisté pozoruhodné útvary oblak, ve větrných končinách vysočiny českomoravské tak běžné;zde krom krátkých chvilek vyvýšené kupy ani v létě dlouho na obloze se neudrží, jsouce parami stoupajícími z oddychování věcí dole ihned zatíženy; převládá tu ponejvíce dešťový oblak a slohokupa, jakmile po několika vzácných dnech jasu slunce dostatečně vodu naváží.
Chybí tu krouživost větrů z otevřených poloh, sousřeďujících na jednotlivý krajinný úsek očím viditelnou malebnost stratusů nezalomených rušivými afekty z vysoko položených vod.
Bouřlivá oblaka takřka na ráz se objeví, rozrostou a vybivše na krátký cíl elektřinu rychle zmizí, byl-li den teplým; jinak visí nimbus cumulusovitě, nerozhodnut do té doby, než páry zdola úplně jej zahladí. Bouřky nebývají prudké.
Většinu dní do roka těžiště vod nehybně nad krajem visí, oblohu kalíce a nedostatečné chladem aby dále ve vzduchu se udrželo; sražená vodní pára vytváří četné tu srážky, nikdy spolehlivě nevysušené a následované v zápětí zvýšenými mlhami.
Co do mnohotvárnosti a rozmanitosti, počtu, velikosti a síly není šumavským mlhám v celé
střední Evropě rovno.
Slunce stěží jimi pronikne, vítr rozežene a déšť je prorazí.
Nejroznější krunýř země a závoj očím vrcholů!
Houba žíznivá, vodu zdůlí i shora vpíjející!
Zabiják životů ustavičná koupel vlhkostí nemocných!
Masa, která nehybně leží a přec vlastní váhou se pohybuje.
Váním větru vynesena vzhůru několik desítek metrů nad temena hvozdů, (nikdy výše k rozplynutí se tam) sklouzne lehounce opět do nížin. Teplo slatí a rozkládající se vegetace jí živí.
Na prstech u ruky sčetl bys jednotlivá suchá místa zde.
Bohatství vod, mlh a par tu nepřebrané, v tomto království lesů a slatí, mokřisk a tůní, bahnisk a rašelinišť.
Plochy jezer znamenitě přispívají k udržení vlhkého klimatu, spolu s nesčetnými praménky a potůčky, jichž býti prý má v šumavské oblasti kolem šesti set.
Z vyšších poloh obdařených nejbohatěji darem vznikajících tam vod jest bavorský svah pohoří plattenhaesenského až za Luzný. Vidění hodna jest tamtéž nádrž, Martin Klause, jakož i roztomilé jezírko lesní, pět minut od chaty u pramene Vltavy vzdálené, na bavorské již straně.
Rozlehlost hvozdů aneb les v původním stavu ponechávaný zachraňují přečetná tato zřídla, jakožto opětné strážce slatí.
Bez slati více není života hvozdům, vydaným pak cele suchým západním a ledovým severním větrům v plen.
Kromě toho zastává zde leptavost spodních vod úřad kuchaře, připravujícího pokrm z jinak těžce rozrušitelné půdy.
Podivuhodné šumavské pláně, u Pasek, od Gerlových chalup až k Vys. Lávkám a u Zhůří, vyznačující se na místech kdys plných vody pohyblivou zrádnou půdou, čím doleji do nížin, míst bezhvozdých vždy rozlehlejších, jsou porostlá většinou klečí a porůznu zakrnělým nevysokým smrkovím.
Tam, kde valící se (vždy po dlouhých obdobích dvaceti, padesáti let) katastrofální vody ze tří nahoře otevřených, povodně s náhorních planin, jinde málo známé lesům nebezpečné, půdu plodnou s rostlinstvem smyly, vždy vegetují ostrůvky trav a ostřice a ze stromoví dlouhý čas nic tam neroste.
Za to v místech chráněných vyvýšeninami neb uprostřed hvozdů semknutých nacházíme rozkošné kontrasty zelení šťavnatých trav a bledožlutého řídkého pažitu s tmavozeleným houštím klečí.
Krásné jsou tu noce, kdy za měsíčního magnesiového světla vše pohádkově ozářeno: slatě a kleč, ojedinělí samotářové smrčin a trupy mrtvých již stromů; svitem vyleštěné plochy měsíční, polevem stříbra do modra se měnícím v plošné, bez dimensí silhouety se proměňují.
Nejenom na těchto pláních, slatích bývalých a již odumřelých, leč i ve slatích horských, výše položených překvapuje nás za léta ve dnech jasných nezvykle čistá průzračnost vzduchu, dávajícího každé trávě, keři a stromu vystupovati neobyčejnou plastičností a barvou; světla a stíny rozebírají ku svým hrám všechny předměty na těchto smutných jinak místech.
V takových dobách vše zde určité a blízké; i oka bezedných tůní veseleji svítí než za dnů, kdy nalézáme krásný obraz slatě závojem šedých mlh zastřený, aneb aspoň ochuzený o veškerou barevnost, jež setřena a vymazána jako něco nevhodného končině této.
Jakmile po dešti zavěsí se jedenkráte na nebe mraky, nálada těžká a pochmurná v slati i delší čas potrvá; šedožlutost oblačného příkrovu stane se ihned nebezpečnou všeliké barvě a obraz slatí se sousedstvím keřů a stromů stává se pouze plochým.
Za těchto bezvýrazných dnů jenom dekorativnost pokřivené vegetace zachraňuje malebnost slatí
oku malířovu.
Nejsou však všechny šumavské mlhy stejné.
Poutník, za všech dob jich vlády krajinami zdejšími procházeje, rozeznává mlh měkkých, lehajících a hebkých, válejících se a šlehajících dle taktu větru; jest však též mlha těžká, dusivá a řídká: jiná pak prášící, nenepodobná v drobném vydání ostré sněhové a ledové metelici.
Než, opět počasí jasné ze slatí svlékne vlhký příkrov mlh.
Břehy slatinných ok bývají nízké a většinou ostřicí porostlé.
Nechybí však též bujné trávy, žlutavé a nevysoké, až k samé vodě se odváživší. Někde těsně u bezedné tůně vyráží kleč, pokřivená, vždy ale svěží. Jinde déře se borůvčí až do samé vody, mající rezavou hlínou svoje rašelinovité dno obroubeno.
Většina slatí protkána je filigránskými lesíky kleče a sem tam do míst vyvýšenějších i mladým lesem, vděčícím své trvání na zániku jistých partií kosodřeviny, odumřivši tou neb onou událostí. Postačí jediný pád zvětšelého pně neb stromu k zemi sesřítivšího, či zvíře zapletší se do neproniknutelného houští neb kořenů a tam zahynuvší, aby na některém z těchto předmětů vegetačního neb zvířecího původu uměle zcelena byla alespoň na nějaký čas houpavá půda, poskytnuvší v příhodnou dobu semenu větrem sem zanesenému dočasný domov ke vzrůstu a opět po nějakém čase hrob, při úplném v močál propadnutí.
Blížeji k rozsáhlejším slatím i les je řidší, stromy kratší a zakrslejší, takže přecházejí téměř jen ve výši houště klečové.
Kosodřevina, tento vytrvalec míst rašeliných narůstá ve slatích výše než na vrcholech hor; dosti se liší na příklad od kosodřeviny plazící se na Luzným.
Ve slatích tvoří předěly a mosty, rozdělující jednotlivá oka vod. Slatinná kleč mívá peň svůj přehrnutý i ve výši jednoho a půl metru, v úhlu většinou pravém, k jihu směřujícím.
Toto zaúhlení pochází od hrůzného dutí a vání severních větrů. Neustávající jich činnost ani houževnatému dřevu kleče nedovolí, aby aspoň částečně páteř svou narovnati mohlo.
Sporným zůstává stále název Laka, či dle nového místopisu: Mlaka.
Uvádí se, že jezero toto bylo již Římanům známé; jiní tvrdí, mlaka že správnějším, jakožto název pro velké mokřiště.
Dnešní jezero nebylo prý ničím jiným, než velkým okem slatě.
Mokřisko toto, dlouhodobými sesuny půdy v okolních výšin částečně zasypané a pozměněné přetvořilo tím i své dno a stalo se jezerem.
Nasvědčuje tomu vyvěrající pod velkým tlakem vody sem se vlévající ve středu jezera pramen, ustálivší během času narudlou z ošklivé bažiny vodu a rozhánějící doposud původní složení slatě, špinavé a tmavorudé a tmavorudé v hlubinách jezerních, kde dno jesti ssedlinou, opalisující proměnnými barvami.
Ssedlina tato bahenní teprve spádem dna, níže u výtoku z jezera se čistí a spojuje v potok, s vodou velmi studenou.
Hlubokým dojmem působí pohled na vypuštěnou občas vodu z jezera Prášilského, za účelem sesílení vod Seebachu, splavňujícího dříví na luka u Gruberku.
Poněvadž přirozené řečiště spoustě vody dolu se řítící nestačí v prvé třetině dráhy, rozlévá se voda lesem, obchvacujíc vyvýšeniny a pně stromů a zaplavujíc prohlubně; půda hvozdu pozorována od jezera stříbřitým živlem pokrytá, vyhlíží jako zasněžena. Ač mnoho vody pohltí zem, přes vydatná spousta jí dolu sejde. Přívalu tomuto, než do otevřenějšího koryta pod Schrottbeutel vběhne nic neodolá.
Dravost tohoto toku předčí jedině rozvodněný odtok Černého jezera, dávající vznik černým slapům.
Jaké peřeje a víry tvoří zde divoce pádící voda!
Jasná je voda jezer a přec tolikráte znesvěceny již byly násilnou smrtí lidskou v nich.
Stejně tomu i v lesích: co pytláků již a lesního personálu, pašeráků a finančníků, četníků a putujících zlatou či jinou spojovací stezkou v pohraničním pásmu zahynulo.
V tichu hlubokých hvozdů fantasie oživí starou romantiku; nelze nevzpomenuti minulých šumavských loupežníků, až k pověstnému Tomanu-Pánbíčkáři.
Ještě více však bylo těch procházejících tu s duší naplněnou vášněmi a nitrem plným bouří; zde mohl naleznuti Samuel hojně k peklu chvátajících jedinců.
Jaké kletby a nářky ve všech dobách slýchal tento od věků mlčenlivý les a od jakých lidí; nemenšími zajisté nebyly nářky hovad zde trýzněných, stojících ve službách stejně bídného člověka.
Sténání a klení, bezmocné výkřiky lidí, úpění zvěře a chrapoty a kvílení umírajících, volání pomsty a děsu se zoufalým prokletím věcí nejsvětějších, toť symfonie kterou zde slýchám za dutí vichru, burácení hromu a při hučících vodách; tu není písně milostné a flažoletů ptačích, ni chorálu Tvůrci člověkem v bezpečí a dobře najedeného.
Jedině obyvatelé lesů a slatí vysníti mohli jsoucnost Willdjagdu či divoké mystické honby, naprosto neznámé lidem z rovin.
Zde udržel se nejdéle prapůvodní lidský strach, vlastní lidem lesů a nejautentičtější to fabrikant bohů všech kultur a u všech ras co jich kdy bylo, a který se strachem před nemocemi, bídou a zánikem spolu s největší bázní z Neznáma stávající pojem Boha udržuje podnes.
Kdo na pláních šumavského pásma jedenkráte bouři zažil, nezapomene na ni nikdy.
Na rozlehlosti slatí a otevřených mýtinách odlišná jest zajisté od bouřek uprostřed lesa prožitých a tím více od pravidelných v kraji, na rovných a otevřených místech nížin.
V šumavských slatinných koutech s ojediněle čnějícími stromy či remisami houštin neztratíš jediný obraz z seriálu dojmů, jimiž obestře tebe a zahrne na ráz přikvapivší bouře.
Válející se vysoko nad obzorem oblačné hrady hrozivěji ustavičně vyvstávají a posléz potahovati se počnou mázdrami barevnými omžených tonů, uhlazujících oranžové a fialové kadeře obrysů obláčkových; se všech stran valí se jakési ztemnění, ohraničující lesklé nebe a dle směrnic větru ubývá záře sluneční.
Valící se bouři věštící mraky dodávají krajině část po části zvláštního pochmurného rázu a přísnosti v nevlídných samu sebou těchto partiích zdejšího pásma.
V zasmušilou šedost a přísné vzezření zahaluje se kyprá zeleň a rzivá škála okrových až k červenavým tonům nehybných vod se k odpuzujícímu výrazu potahuje, dle intensity zakabonění oblohy; celá příroda naplněna nepokojem, zvyšovaným váním větru a prvními posly z kropící konve nebes.
Již rozkývaly se stromy a zašelestilo listí a jehličí, sem tam drobná prška rozšedivělé rosy z mračného předbojovníka sype se v obláčkách na zem čeříc vodu a omlazujíc slati její věkovitou tvář. Ohřáté přes tím vlny vzduchu se pohnuly stoupajíce vzhůru a na jich místo klesají chladnější vrstvy vzduchové, razíce sobě cestu v pláně otevřenější.
Od dálných i blízkých hor se odrážející přibližující se hřmění naplňuje ohlasem i tuto říši věčného ticha a vod, které znovu se s částěmi jich snoubí; před několika ještě hodinami byly vody tyto do výšin vysílány a nyní lijavec do původních míst je sráží.
Obrysy stromů ztrácejí se v parách a zavrtávají stále nezřetelněji do zakalujících obzor spouští vod, zatím co zem kolem vlhne.
Pociťuje se nápadné ochlazení.
Ostrý a pronikavý vítr ohýbá i láme stromoví kol slatí; až sem doléhá vzdálený praskot z lesů vichrem ulamovaných větví a kácených stromů.
Nejiná je bouře v lese, třeba někde v divočinách mezi Kvildou a Mádrem.
Počínaje náznakem změny povětrnosti příprava k bouři zjeví se tu přeměnou oblohy a tichem nad ticho hvozdu nejopuštěnějšího mocnějším, porušeného jedině posledním posměšným zabzučením zneklidněného hmyzu.
Následují hlučnější závany větru a první vzdálená zadunění.
Vzmáhá se vítr a první tříšť vody dopadá v les; údery hromu jsou častěji slyšitelny a stále mocnějšími, stejně jak proudící již z oblohy lijavec.
Blesky hustěji se křižují a zanícená nit světla prošlehne častěji temnem lesa; každý následující okamžik přináší stále intensivnější požár vteřinového rozsvětlení, tím úděsnější v ustavičném zatmívání se zejících šerých doupat mezi kmeny.
V tmě stále více houstnoucí již jen kmeny stromů stříbřitým lišejníkem svítí; ráz na ráz dopadají kapky i údery hromu, svištění kraji větru a hlomoz z klidu vybouřených stromů: vše rachotí a kvílí, třese se a práská.
Zdá se, že i obloha úpí stejně jak koruny smrků chvějící se vichrem a bičováním dopadajících kapek v ohýbané vichřicí větve.
Ten tam jest klid hvozdu, kde nyní vše se kácí, aby životním chtíčem puzeno zvedlo se znovu; zdá se ti, že svět leží v ssutinách a přec úporný život bouřím zde zvyklý znovu k činnosti vstává, jakmile nový slunce svit z rozervaných větrem mraků se objeví.
Ještě přehánějí se zbytky černých mračen, však již závojem horních šedých oblaků světlo se proklubává.
Kde dříve v houštině a mezi kmeny zela tma, tam vine se a plíží vše sesvětlující svou bělí mlhavá pára opět vypařujících se vod.
Jasněji a znovu ostře obrysy kmenů a větví z par vystupují. A když vše se uklidní a déšť proniknuvší korunami stromů zmlkna jen v podobě vody po kmenech stéká a potůčky tvoří, změkne zem a podivné, nové aroma vypustí lahodné.
Jak voní zas jinak než dříve voněl každý život zde!
Pahýl stromu, zbytek pařezu a kořen ještě neodumřelý a každý kámen snad osvěženou svou vůni znovu má.
Zlekané bouří mysli lidské je zmlklé již burácení hromu a hlomozná ozvěna z nekonečných hvozdů vystřídáno zurčením utvořivších se zatím vod, řítících se s bujarým hukotem po svazích a zaplavujících cestu prudkými potůčky a bystřinami.
Ovzduší lesa, zašeřelé ještě parami a soumrakem roztaveného, pohyblivého olova rozhněvaných nebes zlost svou vybivší a táhnoucích dále, zvolna jen mění své vzezření a zabarvení.
Sem tam ještě skrze les pozoruješ ohnivou stuhu z dálí, blesku. Tento paprsek plaménku zkomírajícího elektrického napětí, toto rubínové světlo dohasínajícího živlu, pohlcován však již je oslňujícím bílým svitem denního světla.
Je po bouři.
Příchod bouřlivých srážek bývá zde mnohdy náhlým a neočekávaným zjevem.
Dne 30. srpna 1929 v pravé poledne na Poledníku. Den krásný, slunný. Utvoření se bouřkových mračen dílem takřka pěti minut; hřmění nad hlavami a útěk společnosti kol jezera. Bouřka převalí se dále k Mádru: vzniká však nová, táhnoucí se opáčným směrem: nad Polední Horou zuřivě se vybíjí. Prcháme z okruhu bouře, leč jdeme vstříc třetí, nejdůkladnější s deštěm a docházíme do Prášil při úplném rozejití se tří bouřek na jednom místě vzniklých a rozešlých různými směry. Cestu s vrcholu do Prášil uběhli jsme za 67 minut, cestu devět kilometrů dlouhou.
Rok před tím sledoval jsem vznik bouřky z jednoho místa; vlastně šlo o bouře dvě, zvednuvší se jedna nad Antiglem a v zápětí druhá před Leckerbergem a hodinu nad Kvildami řádící, než se dále k Nicovu nepřevalily; lijavec přešel v déšť trvající půldruhé hodiny, ale v Mádru, Franzensthalu a Pasekách bylo úplně sucho. Důkaz, o určitém okruhu sbírající se bouřky.
Zapálení lesa bleskem byl jsem svědkem z Luzného; hořelo v lese Tummelplatz zvaném na třech místech a jižněji v lesích bavorských dosud hrom bil a tloukl zuřivě.
Jiný požár, lijavcem uhasený pozoroval jsem s malířkou M. cestujíce k rozhledně čerchovské.
Vzdálenost našeho úkrytu v lesní chatě od místa kde blesk sjel v kmen smrku obnášela dvě stě kroků.
Po úderu zpozorovali jsme uprostřed mlhy kolem stromů kroužící dým; za krátko stanuli jsme u stromu, jehož peň kůry po jedné straně zbavený jevil červenou žhavou rýhu.
Větví a koruny nebylo možno pro dým rozeznati.
Vzmáhající se požár zvětšil též naši vzdálenost od ohně: pro žár sálající s vrcholu stromů, neboť i sousední již byly v plamenech dým nebylo možno poblíže vydržeti.
Na štěstí nový lijavec dokázal sám oheň potlačiti.
Požáry celých lesů bývají tu dosti málo.

Převážnou většinou šumavský hvozd složen jest ze stromů smr-
kových; lesy listnaté jsou zde výjimkou. Ojediněle najdeš tu háj
nově vysazených bříz nebo bukový; na straně bavorské dokonce
i lesík habrový a dubový háj, položený do míst nadmíru male-
bných. Táž dán tam základ k lesu javorovému a klenovému; te-
nto vzniká na místě prastarého, od věků zde rostoucího klenoví
podobně jako u nás kol hradu Klenové. Olše, udržující se z pra-
původního stavu v  nížinách a v kraji ztroskotaly při vešplhání se
do vyšších poloh a ční pouze ojediněle u výše ležících slatí, udr-
ževších z tundrovitého rázu krom plazivých vrb nemocné vlhkostí
břízy; je tu i nejmenší břízka, Betla Dana. Tisíc metrů od papí-
rny ptá, ve slatích pod Výslužníkem bylo množství rosničky
(drosera,) a za jeden den (v r. 1928) natrhal jí tam kterýs od-
vážlivec z Vys. Lávek přes tři kilogr. Ač celkem chuda jest
šumavská flora, hor a lesní ráz neztrácí se nikdy pod zá-
plavou hořců a všivců šumavských, arniky, šalamoun-
ku, šalvěje a vřesu; spousta tu dřípatky a starček
na horách; jezera pak a tůně sporného původu v
nížinách krášlí šídlatka. Ostřice pak všude pří-
tomná a mechy tvoří pozadí barevným květe-
ny skvrnám, co vlající draperie lišejníků k
ozdobě stromů slouží.
 

Jedinečná krása ŠUMAVY pozůstává v hlubokých a namnoze nepřetržitých hvozdech v početnosti vod, jevících se slatěmi a vodami tekoucími v podobě nesčetných praménků, bublajících potůčků, vířících bystřin a šumných říček, jimiž ani peřeje a přes balvany se ženoucí a hučící vodopády nescházejí.
Všemu tomu však, nad ostatní kraje podobnými krásami obdařené, dodává zde mlžný a téměř nepostřehnutelný příkrov mlh a par i za dnů slunných teprve onoho zvláštního šumavského rázu, malebně pohádkovitého.
Tvary tohoto vodního představení se člověku, procházejícímu šumavským krajem jsou rozdílné a mnohotvárné; závisí na denní i roční době, na počasí a na směru a síle větru.
Rozličná tvářnost zdejšího vodního skupenství, s různými druhy mlh, par a vlhkosti vzdušné v rozdílných koutech a místech tohoto rozlehlého krajinného pásma přitahují k ukryté jinak malebnosti těchto hor i méně poeticky založené duše procházející krajem šumavským.
Tato atmosfera teprve dovede vykouzliti podiv nad nádherou zdejší přírody i v duších blaseovaných, přivyklých snad již na divočejší romantiku cizího kraje.
Dle duševního založení a náklonosti ctitelů krás Šumavy rozdílná jsou místa která je k sobě lákají a vábí.
Parádními končinami zůstává ovšem zástupům návštěvníků nejznámnější Královský Hvozd s proslulými jezery, Jezerní Horou a Ostrým, Pancířem, Můstkem a horou nejpopulárnější kdys s hotelem otce Prokopa.
Nejvýhodnějším nástupištěm do těchto krás jsou Klatovy a Svoisova Stráž; návštěva Eisensteinu (nemám rád zčeštění vžitých tu názvů míst!) a jezer, jako i vycházka na Javor znamená u turisty průměrného již znalost šumavského kraje.
Nejinak tomu s přicházejícími ze druhé strany, od Krumlova či z jiných míst na jihovýchodě: Boubín, Kleť a Třístoličník, pravé křídlo šumavské toť část nejvíce vyhlášená a známá.
Příliv v pravé centrum šumavského ráje děje se též podle Vltavy i Otavy; zásluhou dobrých lidí otevřena brána ku vpádu i střední cestou, od Sušice.
Křemelná a Vydra, Modrava a Břežník, (starý dojem zmizel tímto českým překřtěním,) Slatě a konečně i Roklan a Luzný staly se dnes pohodlným cílem turistů, jichž proud se v létě Povydřím ani netrhne a dle ujištění hospodáře z Turnerovy chaty v sezoně od Reinsteina k Mádru je ustavičná promenáda.
Již z Boubína, Javorníku, Liščí louky a Kletě, jakožto čelných bohů hor v prvním řetězu šumavském rozevře se chodci nezapomenutelný pohled na další hradbu hor, s lány hvozdů, jimž vévodí jak obrovské vlny v záplavě zelení modří a violetů všech odstínů další velikánové.
Pozdravují nás již hodně z blízka rozeklaný Javor, táhlý Roklan, Falkenstein, špičatý Luzný; krásné je pohledění na bizarrní moře lesů, zvlněných na obzoru.
Tito nejvyšší patriarchové hor v samém středu Šumavy ležící odměňují nás pohledem z nich v určitých dobách na vzdálené, jak báchorkovitý přelud svítících zubů gigantické saně v oblacích, o tonech sněhobílých, ALPY, tratící se na všech stranách v mračných a mlžných nesmírnostech.
Před naším zrakem ať do Bavor či Čech rozlehlé moře lesů leží a lány země nemnoho ještě obdělané, svěžích odstínů světlé i tmavé červeně, fialovostí, tyrkysů a ultramarinové modře, vlnící se v nížinách i na nesčetných pahorcích do nedohledných konců; toto vzdušné pásmo tvarů pevných a hutných jako nejvzácnější drahokam v bavlnce mlh, par a obláčků je uloženo a těmi proměnlivými tvary chráněno.
Vrcholy všech hor šumavských skýtají ctitelům tohoto kraje nevídané pohledy do rovin a dálek, až tam, kde na konci obzor do nebe přechází a země s oblohou splývá.
U nás hladiny četných rybníků se blyští a nové vnitrozemské bory se černají; sta vížek, vesnic a měst, i osamělých stavení poselo rozlehlost kraje, končícího v nedohledné dáli uzavíraným oblaky obzorem.
Mnoho je též vyhlídek z výšin málo známých a snad nikým nikdy nenavštěvovaných, jsouce zalesněny.
Pouhou náhodou objevíš překrásný výhled a panorama uzským výsekem či průhledem mezi kmeny.
Spatřil jsem z takých bezejmenných vyvýšenin nádherné pohledy k nám i do Bavor, s kulisami vyhlídkově proslulých hor po straně, s Kletí o smělém obrysu, Schreinera a klidnějšího Libína, celým Pláním vévodícího Boubína.
Z těchto výšin rozeznati možno v dálce i písecké hory, se zasmušilým Mohelníkem v čele; jinde korunován byl obzor kostelíky, z nichž poznal jsem známé minkovský u Plánice, Svaté Markéty za Stříbrnými Horami a Svaté Anny u Krasilova.
Vzpomenul jsem symbolu, který zde v těchto končinách před třemi léty nesmazatelně vryl se mi v duši: prastará, obrovská lípa u kaple, kterou svými kořeny ze základu vyvrátila a pobořila.
Marná tvá práce, ó křesťanství a barokní dobo, na čas v této zemi hostující! Zdravý živel pohanství, člověk nové doby bez pověr, rozmetá vás hravěji než životní síla stromu s bezduchým kamením, bigotními lidmi sneseným dokázala.
Zkazkami opředený kraj před námi se rozevírá a tušíme v modravých dálkách místa v historii proslavená.
Prácheň a Rábí, Bayrek a Klenová, Velhartice, Karsperk a Střela, někdy i hrot zvíkovské věže z nejedněch výšin v plné kráse a malebnosti se nám zjeví.
Při zapadajícím slunci zahoří sterými ohni třpytící se plochy rybníků a řek; skvrnami bílých svých ploch zasvítí i četné vápencové a živcové lomy; několik rozhleden jak zdůrazňující výkřičníky na protějších horách ku obloze ční.
Před námi díl země leží, vzdorem svým i odbojem proslulé u věcech politických a náboženských; leč nezříme jen vítěznou Sudoměř, sídla Chelčického, Tomáše a Husinec, leč i řadu poutních katolických míst; nevzpomínáme jen na slepého vojevůdce, ale i na Vintíře a Huertu.
Příroda, jistě nedotčenější tehdy než nyní, neskrblila tu kdys se svými dary a vydala bytosti živelné, k boji a vzpouře proti zahnívajícímu již stávajícímu pořádku způsobilé, však i v bohatosti svého výběru mnohé degenerované a ufňukané nad mystickými dálavami; vždy vtisknouc obyvatelům těchto končin krajině podobný ráz, vlastní živlům i utlačované vegetaci a určíc jaksi předem jich poslání.
Vzdor veškeré starobylosti a dosud v mnohých zapadlých zde v horách místech patriarchální starosvětské naivnosti duší tu bydlících, vyvstávají již i zde ohlasy nových myšlének, určujících směr kterým pokolení příští vedena budou.
Vysoká poloha kraje, drsnost přírody, čistota a síla vzduchu vytvoří i nadále jedince zvláštního významu, odhodivší nadobro poslední chomouty pověr nacionálních, náboženských a západnicky mravních. Nespokojí se s vůdcovstvím čachrářů, pod církevnickou morálkou nadále v služby jistým lenošskými třídám je zaprodávajících. Pochopí, že nikoliv úsilí o pacifism, cesta evoluce a rozmnožování lidského rodu člověka budoucích dob nespasí a k štěstí na zemi mu nepomůže, nýbrž boj a válka proti všem zastancům starých bludů a úzkoprsých morálek, vzniklých z pošilhávání do Neznáma.
Kulturní, obchodní a průmyslový ruch přítomnosti spěchá, by i v těchto prapůvodních končinách se usídlel; smíme doufati, že stane se tak teprve v nových dobách s přeměněnými názory o kapitalismu a proletariátu a o nutnosti práce radostné par excellence lidmi svobodnými a svobodného ducha?
Generace příští, zajisté moudřejší než-li jest dnešní, větší lásku a péči šumavským lesům věnují; seznají, že divoká tiš hvozdů lidstvu užitečnější jest než nejnádhernější sportovní stadion světa.
Dosti bude na tom, že ona romantická zákoutí řečišť, jakými Vltava mladá, Otava a šumavské bystřiny se chlubí a jichž při výrobě bílého uhlí potřebováno bude ku stavbám elektráren a vodních nádrží, zmizí aneb aspoň malebný ráz jejich utrpí.
Jakmile zmizí slatě a poslední velikán padne, zánik Šumavy neodvratně následuje: krása šumavských hor nestrpí zasahování do vlastní přirozené činnosti nikým z lidí.
Taktéž jakmile skříží cesty všechna odlehlá místa hvozdů pohraničních.
Dosud chybí zde jen pevná ruka vládcova, ochraňující míst těch před zkázou. Vladař, učinivší z horského ráje reservaci, nepřístupnou nahodilým návštěvníkům. Se člověkem měst vždy sem vešla jen zkáza, profanace přírody a hnus.
Venkovan z nutnosti, měšťák svévolně přírodní krásy ničí.
Ať díváme se z kterékoli hory šumavské, vždy ještě leží před námi mnoho krásných a velikých lesů, jež dosud člověk nezničil.
V podhoří zříme řadu menších skvrn modravých, lesíků to, borů a chlumů u partií největších však již ploch země obdělané k užitku lidskému.
Stavení, ať již samoty či celé osady, s továrnami a sítí komunikačních spoji jsou četnějšími u sousedů než u nás.
Nejzáhubnější dosud lesům šumavským byla od pradávna probírka a kácení vzácných druhů stromů; s mnohými již více se zde neshledáš.
V prvé řadě byl to tis, který úplně z hvozdů šumavských na naši straně vymizel; dřevařská škola kdys ve Volarech, potřebujíc krásně červeného dřeva tisového ku střenkám nožů, odvažovati se musela ku krádežím až na kánické Netřeby, kde posud několik prastarých tisových stromů.
V Scheuerecku a na Falkensteině jest ještě několik krásných tislů, jakož i limby, úctyhodně staré. Tamtéž uzříti možno odumírajícího velikána smrku, vzácného lískovce (Habelfichte.)
Posledního mohykána smrku lískovce u nás viděl jsem před pěti léty na Fallbaumu; obra nejméně 300 letého.
Starých smrků způsobilých na desky resonanční, ještě tu a tam ve starých lesích schwarzenberských najdeš, i v revíru hůreckém.
Není jich však více v místech položivších kdysi základ tomuto odvětví dřevařskému.
Nemnoho již v šumavském ráji a pekle dřevoprůmysl kvete jako před léty. Krabičky dřevěné jaksi vyšly z mody a i po zátkách jest malá poptávka; většinou vyrábí se dřevěný drát, jemuž dostává se té cti, že do Indie jej vozí, kde složen v punky co větrák rychle se otáčející v bungalovech vzduch ochlazuje.
Podivný věru osud dřeva, v chladu a vlhku narostlého a nyní rozptylujícího dusný a žhavý vzduch rovníkové krajiny!
Jedlí v šumavském kraji též již nemnoho, leč přec jen o něco více než dubů, jimž v nižších polohách dobře se kdys dařilo.
Zbytky bývalé slávy jedlového lesa spatřují se ještě u Debrníku, kde též znovu se vysazují, v Rothzellwaldu a u Almy: ponechávají se tu chlapíci někteří i pět set let staří.
Snad i dubových stromů jest zde více než tušíme při pomalém a důkladném jich vzrůstu uprostřed jiných listnáčů; nad sto let stáří má málokterý. Ojediněle jen zůstal státu některý z těchto obrů stoletých, uniknuv zrakům Němců, u nichž praktičnost vystřídala známou germánskou úctu k těmto stromům.
Pokroucenému buku v těchto končinách znamenitě se daří a poptávka zvýšená po jeho dřevu sále ještě neohrozila existenci celých lesíků mocných velikánů u nás i v Bavořích.
Pokřivenost šumavského buku sama v době nejlepší ochranou. Hodí se málo k truhlářským pracím a o palivové tvrdé dřevo není zde nouze. Snadnější též kácení stromu méně objemného. Krásné buky jsou v revíru hlubockém a častěji v pohraničí.
Zachvátili nás občas touha shlížeti s výšin ono moře lesů, v nichž člověk při své neopatrnosti jak jehla v seně se ztrácí, příležitosti k tomu tu mnoho. Nehledě k obrům hor s vyhlídkami velkolepými hojně tu drobnějších, vyžadujících však dosti času a námahy k absolvování aspoň všech důležitějších.
Začněme třeba těmi u Vyššího Brodu. Galgenberkem a Papeži Hlavou, Valdovem a Chrámem Viklefovým, Seidlovou výšinou a Kravínem. Poblíže nich Vítkův kámen a Vrch sv. Tomáše a kráských rozhledů plný St. Oswald, s Bambergem.
Následuje směrem vlevo rožmberský Rozhled s výhledy na Blanský les s vévodící Kletí a kopci Krumlovskými, až k okruží vyhlídek zprvu jmenovaných. Dále Tussetská skála s kaplí a studánkou podobná částečně vrcholem svatovintířské a tupadelské.
Pak již zde Plöckenstein, Trojmezí a Třístoličník; na obzoru granulitové pohoří Křišťanovské, Liščí louka s žulovým divadlem v sobě Umrlčí Hlavy, Knížecího stolce a Lysé hory s předhořím Spitzwaldu; opodál Hochfichtel či Vysoká smrť o metr vyšší Poledníku, řada vyhlídek u Plané a k Hůrkám s tuhovými doly.
U Hořic Kraví Hůrka a u Krumlova Braný. Mocná Kleť jako stráží věncem menších pohoří až k prachatickému obklopena.
Amfiteatr Blanského lesa s Klukem, Vys. kamenem a Bugintou. Dále končinami, jichž hranice tvoří obě Vltavice, každá s okolím zcela jiného rázu. Tam již Boubín, Libín, Hahnenbaum a Schreiner; vrch husinecký, Džbán u Modrého kopce, vrch račický a Heifenburk úplně v moři lesů na obzoru se ztrácí.
Ptačí náš let nese již nás k nejvlastnějšímu a nejryzejšímu středu šumavských Plání.
Jakousi hranicí tu předhoří západně k Boubínu přiléhající.
Již blíže Vimperka Steindlberk, Hüttenhof a Riesenschloss téměř jiným váním větru na vrcholech svých se vyznačují.
Jak kompas bezpečně nás orientuje hrad Kašperk, ukazatel ke Kašperským horám, Rejnštenu a Prášilům; mihnou se kulaté kopce na Horskou Kvildou.
Než, ještě hory v končinách kunžvartských. A za hranicemi co jich pozoruhodných! Galgenhügel a Gelersberghütte s nejkrásnějším výhledem na Alpy, až po Almu, královnu Bavorského lesa.
Do dálky hledíme přes Vysoký hřbet a Svatovintířskou skálu až k Mouřenci, Andělu Strážnému, Vodolence, Svatoboru a Velharticům, výšinám okruží šumavským velikánům tvořícím.
Před námi již panorama Luznýho, s kuželem porfyrické žuly Almjerschlossem, obou Roklanů, Poledníku a Jezerního hřbetu, Antiglu a Diebsteinu, s řadou menších vrchů Martina Luthera, Sonnberku, Zhůří a Lekru. Vzadu ždánovské svahy, Javorník a Füchselberg: to jsou již hory jiného rázu a nálad. Rozeznáváme před sebou Siebensteinfelsen, Hochbretterberg a Poštovní Horu.
Nyní již zříme Steindlberg a Plesnou horu s jezerem Laka uprostřed Falkenstein a Fallbaum.
Co za ním v pravo leží, již Pamprův Vrch můstek a Špičák.

Od Pancíře vlevo, v moři lesů na mocných hřbetech další hory
se táhnou s vyhlídkami; tam již Debrník a Schelbenmachenriegel,
za nímž vynořuje se gigant obrovitý, Javor.
A dále co vrcholů pozoruhodných! Tam Hirschenstein, ještě dále
Oberkreutzberg a spousta vyhlídek z kopců až k Deggendorfu;
tam velký Les Bavorský, rulový, s pamětihodným valem křemelným.
Putování naše horské ukončuje se výšinami Královského Hvozdu,
kde mocná Stěna Jezerní, Malý Kout a Ostrý (či Hora Jezerní ne-
bo Prsa Matky Boží zvaná,) rozbíhají se dál do kraje kopců pl-
ného až k Nýrsku, ke Klatovům, či k Kdýni.
Rozkošná údolů s lukami plnými půvabu zvláště na podzim, kdy
listnaté, ojediněle tam stojící stromy žloutnouti počnou, oddělu-
jí od sebe vrcholy horské, nevlídné jen v dešti a za prudkých vá-
nic sněhových. Milovník šumavského kaje oželí námahu a útrap
spojených s cestou do některých výšin obtížněji přístup-
ných a rád znovu se sem vrací, aby dojmy zde zažité
vyhlídkou i pozorováním stromů tu s živly zápasí-
cích v paměti své utvrditi ještě lépe mohl.

Národ.

Kdo sám se toulá po pralese, turisty míjí vyšlapanou stezku,
podivnými pavoukem zve se, čas od času propadá stezku.
Toulkami novém po okresu, jenž více jesti zalidněn,
samotu změní v plesu a bývá opět uklidněn:
dál osaměle píská. Neb líp než ze knih zkušenost,
názor o lidech získá; zví o bližním víc než-li dost.
Prochodiv četné silnice – k noclehu v města míře –
pomine mnohé vesnice, kde žije (na papíře!)
ten dobrý český lid, jenž nezná dosud keťasit.
By věren zůstal víře stará se o něj kněz,
stát udržuje v míře mu jmění, jež má, pes
a páni stále myslí zaň, by neshlt ho socinian,
slíbiv mu v době dohledné ráj, jak jenom prohlédne.
Noviny bulíky mu na nos věší.
Politickými zájmy lid se těší a v třídním boji prospívá.
Alkohol, nejsa zakázaným rájem, k lidu soustředil též zájem
a lid krom krmí duchovních zvyk‘ na piva.
Též v Pošumaví člověku dnes vesla
ku snazší plavbě kultura sem vnesla
a surogát jakýs bledý, by nekles mezi jedy.
(Ač pouto jisté k dobytku jej víže, jed humanity snáší trochu tíže.)
………………………………………………………………………….
Společné slunce i hrob před námi
jsou všechněm jdoucím cestami
nejshovívavějším svědkem zde v přemýšlení křehkém:
agrárník myslí na dobytek, rodiče na blaho dítek,
handlíř, kde zisk mu zraje a dělník třídní na partaje.
Turista, zda je cesta značkována, přírodní krása zachována,
neb konec konců z vesni lid chtěl všemožné by pohnojit,
když zem přec není žádným hřištěm.
Stanuv před hradu zbořeništěm
měšťák, na zašlou krásu hledě, zvlášť vyzná-li se v vlastivědě
vzpomene slavné minulosti; patriot zejména pln zlosti,
že nemáme víc krále zasteskne, a tak dále.
K troskám vížící se probrav fámu, usedne a dá se do salámu,
pojídaje k tomu bílý chléb, který dobrých lidí vymyslela leb,
všemu černému jsouc nepřítelem.
Ký div, že v dnešním čase skvělém
demokracie, když vlezla lidem do hlavy,
bohy má, jenž jak chléb bílí, mazlaví!
Lidé jak bohové stejného jsou kabátu;
není možným přemýšlet jim o nějakém sabathu.

JARO VE HVOZDECH šumavských!
Těžko říci, který z pohledů a odkud na běl ze svých temen ztrácejících horských pásem je krásnější.
Ať jsou to Prsa Matky Boží, Javorník, Boubín nebo hory želnavské, pozorovány z dálky v době, kdy v nížinách sníh již sešel, jeví se vždy zabarveny a v náladě pouze Alpám vlastní; tento předjarní ráz Tatrám chybí prý následkem náhlého oteplování z jihu a jiného druhu předhoří.
Ujišťují mne Bavoráci, že pro tyto neobyčejné nálady, spojené s průzračností vzduchu i bohatostí par a kouřících vrcholů jezdí k Alpám; Böhmerwald v této době jeví se jim stále zatažen a nevlídný, ač u nich dříve jaro než u nás.
Počátek šumavského jara zvěstují první větérkové ne výše tisíce metrů krajem probíhající. Většinou přicházejí od západu.
Co slunce za dne ze sněhu rozpustilo vítr suší a kde ztuhlost a neohebnost po dlouhém zatížení zimou noční chlad udržuje, jarní masáž větru rozproudí.
Ba, tento první vánek přiblíží lépe jaro, zvlášť v lese, kde kůra země ni teplem nepohnuta, než skoupě dopadající sem sluneční paprsky. Těmito prvními posly zen šťastnějších nížin nastává v stromech opětné kolotání šťáv a proudění pod korou obnovené mladé mízy; zdá se, že slyšíš pupence botnati pod živelným náporem mládí, JARA a zvýšeného každým dnem s hůry světla.
Zajímavě probíhá počátek jara v lůně hvozdů.
Na zem loni spadlé šišky, naplněné vláhou hovoří šumem otevírající se šupin a jádra, pod blahodárným, zhusta velmi silným teplem dopadajících v zem paprsků slunečních oživují, třeba nebyla dostatečně v zemi pohroužena.
Ostatně: každý život v tomto čase byť bezvýznamný, vegetace i hmyzu oživuje; život ze semen se rodící pídí se po pevnějším půdy-živitelky obětí.
Kamení ledovou vrstvou donedávna drahně času pokryté, zoufale vzdoruje pevným sevřením štěrbin omlazeným kořenům a v jemné rýhy dotírajícím kořínkům, jak hedvábné nitě tenkým a se v nový zápas dávajícím, do rozrušování živin, k tělesnému majestátu nahoře potřebných.
Tito obři z říše vegetace, stromy šumavských lesů jsou opravdovými vítězi nad nižší tvorbou přírody, nad kameny, jež zvolna rozhlodávají, budujíce v rozpadlém světě minerálním život vyšší o škálu u věčném zdokonalování, je-li jaké.
Neboť Příroda, tento Bůh i Satan zároveň, má někdy velmi podivné nápady, zřejmě sobě odporující a vymykající se z rámce a střihu nauk z Východu k nám importovaných.
Poučka o vyvíjení se tvorstva, od minerálu až ke člověku padá v pouhém popatření na hekatomby zjevů minulosti a třeba jen při vzpomínce na lesy, dnes v uhlí proměněné.
Než, zatím zde žijí jiné tvary lesů, žijí a západ od vzklíčení až k vzrůstu v mocný strom, život novým a o něco zlepšeným druhům v úděl dávajíce, potomkům svého rodu.
Za člověkem a zvířaty ihned následuje les, jakožto nejvelebnější, nejspořádanější a vlastně nejsložitější dílo přírody.
Nemožno říci, je-li člověk lesu bohem či ďáblem, stejně jako nemůžeme toho rozsouditi o živlech.
O lesním státu, lidmi spravovaném, se zřízením lesů vysokých, (v lidském státu řekli bychom: aristokracií,) lesů středních a lesů zvaných toulavými, t.j. v přirozeném stavu, původním ponechávaných, (lidu, lůze řekněme podobných,) s jinými ještě způsoby a tvary lesního hospodářství, jako les výběrkový, tmavosečný a okrajový, bohužel nemáme dosud dlouhých zkušeností.
Možná, že lidé nějakým bohům jsou užitečnějšími, než člověku les; nevíme.
Tvar, který se rodí, zmírá a bývá nakonec zužitkován!
Les jako člověk!
Jisto jest, že tato nepohyblivá, však do jisté míry inteligentní již kasta životních projevů ve podobě stromů dovede se zvolna sic, však jistě usaditi jedenkráte v místech i tam, kde dnes ještě čela ledovců ční a na snížených těch věkdy vrcholech stane celý sbor, v hvozd seskupený co vítěz a představitel dokonalejšího projevu životních tvarů.
Jakmile ztratí se sníh i uprostřed hvozdů, za dnů bezesluných ještě několikráte opakuje se onen chmurný dojem z prvopočátečních náznaků blížící se loni zimy; les při něm vyhlíží jako vytažen z útrob podzemní prostory plné vlhka, plísně a mouru, vlivem z těžka se nesoucí mlhy.
Též nálada visící nad ním stokráte se úděsněji a truchlivěji mezi kmeny dole promítá.
Snad schválně nejtragičtější barvy smutku a prázdnoty tvoří velkolepé pozadí ojedinělým jarním květům, svěžestí sálajícím; jen zbytek starého roku v odložených a zmícených cárech loňské nádhery posud na zemi neodklizen leží.
Jen špína a šeď, bezvýrazné sieny a umbry lomí se na půdě mezi kmeny tintami zalomenými; je zde v předjaří, právě tak pusto a bezútěšno jak ve výstavních síních Manesa na výstavě Sto let českého umění…
Paseky a místa otevřená vyznačují se rezavostí trav, těžké, smuteční červeně a okry listí spadalého: někde vévodí tomu metličnatý janovec s lusky zimní dobou zčernalými.
Zabarvení toto potrvá dle výše pásma, kterým postup jara probíhá, déle či kratší jen dobu. Teprve délka dne rozhodne o zjasnění nebe i krajiny.
Slezová, nemohoucí barva zelenajícího se života vystřídá tuto předjarní a stále jakoby nerozhodnou přípravu k příštímu zahýření v škálách sytě zelených a šťavnatých.
Tu každý trs trávy a jarní rostliny počnou hltati s rostoucí energií světlo z oblak, vláhu z povětří a potravu z odpočaté, novým bohatstvím látek naplněné země.

Nyní již zde opravdové probouzení ze snu a pokračování z léta
minulého v boji a zápasu.
Uprostřed této nádhery vůčihledně rostoucí pod každým dote-
kem do výše putujícího slunce, prochází Pán Mladosti zvaný JA-
REM. Pán, který spící nečinnou hmotu vášní a touhou po pohy-
bu, jenž jest život, plní a očisťuje a ku pochodu za dalším vyvino-
váním se v nové tvary křísí.
Odrazy jasnícího se nebe v zem jsou stále častějšími a ustáleněj-
šími; v plné záři oblačných výšin kroužící paprsek rozpaluje zla-
tem miliony oživených jehlic smrčin i v největších hlubinách hvo-
zdu. Za teploty dostoupivší po poledni svého vrcholu zříš v le-
se celé linie a pásy mlžných pruhů, jako oblaků z kadidla vypa-
řujících se vod; unikají ze země, oživlé vegetace i z prostoru nad
nimi vzdušného, podobny kolem větví, větviček a haluzí pa-
vučinám vzájemně se křižujícím a protínajícím, temným a
obrovským. Co podzimu jsou příznačnými prudké bare-
vné vibrace, ať už v rumělkových plodech jeřábů, v rudo-
sti javorového a zvolna v zlato se měnícího listí buku, jaro
vyznačuje se odstíny lomenými a jaksi ještě nesmělými. V
jarní písni měkkost, na podzim tvrdý ton převládá. Květ
fialový naháče a hořce vystřídá žluť podběle a petrklíčů;
v místech otevřených k slunci v této době promlouvají
k nám žlutěmi pampelišky a u vod blatouch, později
pryskyřníky.

Grandiesními roklemi vodou naplněnými nazvati možno jezera šumavská, pro jich malebnou výšinami uzavřenou polohu.
Za nejkrásnější pokládám Prášilské a Plöckensteinské; pak následují Laka, Roklanské a Jezero čertovo; za nimi teprve nejrozsáhlejší Jezero černé a Javorské.
JEZERA tato shlédl jsem ve všech dobách denních a téměř za každého počasí; jen tak odvažuji se pronésti soud svůj o kráse jejich, neboť není lhostejno, spatříme-li ku př. jezero prášilské až po desáté hodině dopolední, kdy veškerý půvab světelný již ztratilo, nebo zříme-li čertovo v plné záplavě slunečního jasu.
Ráz pralesního jezera, nejvíce roklanské, slatiného pak Laka po dnešní dobu podrželo, se sítím daleko do vody rostoucím.
Krásu Jezera černého a čertova marně pokusíš se oživiti pohlédnutím na malebné dřevorytiny obou jezer dle Liebschera; dnes ve skutečnosti původní jich kouzlo neexistuje více, stejně jako u Javorského jezera; vše zaplašila přítomnost lidská.
Jezerní hladiny všech těchto největších vodních nádrží šumavského pásma zčeřené lehce a málo i v dobách nejúděsnějších vichřic pro chráněnost svou okolními hvozdy a stěnami, uzavřeny po většině jsou omšelými kamenými břehy neb až do středu vod postupujícími travinami a sítím.
Tu i onde celý les před dávnými časy dodělavších zde obrů: jich trupy pod vodou ponořené či vyplaveny na břeh jak vytáhlá těla předpotopních ještěrů vyhlížejí.
Na Plochým jezeře obklopena strmou skálou věžovitého útvaru, obrovskými stěnami hvozdů na ráchelském a prosvítajícími stržemi a skalami na ostatních, mají vodu vesměs průzračnou slunce-li svítí, jak perle nejčistší; mění se v ametyst a safír podmrakem a za bouřek barva jich jak bezhvězdná noc.
Ať díváme se z kteréhokoli břehu a místa, všechna zákoutí jezera zdají se nám býti obestřena mohutnými větvemi smrků, z nich jedině tu a tam nějaký listnáč prosvítá: nikdy však nejsou pohrouženy v jednotvárnost stejného zabarvení: neboť vždy jeden cíp a strana jezera dle polohy slunce, třeba za mraky schovaného, prozařuje světlem, zatím co strana protilehlá stává se zákoutím co nejstinnějším a nejtemnějším.
Ve vodách nebesky jasných odráží se světla a stíny korun smrků a jedlí, s prostory mezi nimi vzdušnou ultrafialovostí naplněnými, jakož i prosvítající obraz skal a půdy nezalesněné, z níž občas udeří nás červeně a violety strží či země vývraty obnažené.
Rozervaná a vyprahlá skála tu i onde zbavená zeleného porostu bije v oči, usmiřující je v zápětí pozorováním přecházejícího lesů temena v báň oblohy, houpající se stejnoměrně u našich nohou s odrazy zeleného chlumu.
Krom Plochého, kde jehlanec pomníku Stifterova připomíná lidskou činnost ducha v těchto hlubinách ticha a krom znesvěcení u břehů člověkem stavbami, zůstává dojem jezer stále prapůvodním a nikde nic posvátný klid rušícího tu dosud není.
Slabý ohlas veselých luhů a nejvyšší šťastná jaksi nálada nížin se zjeví na slatích za slunečního dne, obestírajícího tato močálovitá místa zářivým nádechem světla.
V těchto dnech plochy zrádných vod stávají se výhní odrážející a lomící jas vnitřních plamenů slunečních; zejména při západu slunce, není-li příliš zahaleno mraky či mlhou z těchto plání stoupající, jest obraz slatí nadmíru malebný.
Jinak vždy zde onen smutný odstín zániku a smrti, v níž tone, do níž bezmála propadá a zmírá celá tato pustina.
Zima pouhým změkčením veškeré krutosti zde vládnoucí.
Tyto kouty podroklanských hvozdů jsou partiemi mučenými vlhkem, krom bičování větry a chladem.
Sta kaluží zde, bahnisk a tůní, mokřisk, močálů a houpající se půdy; nejisté vodní fjordy v miniatuře, břehy a osamělé části pevné země jsou jejími klikatými hranicemi.
Nesčetná smrt a nebezpečí při těchto nepevných březích a výběžcích do vody, vztažených jak všetečné prsty střeží tu každou neveselou hlubinu a bezedné prázdno na kořist v ní číhající.
U jezírek v Plattenhausen a Neuhütten přechází břeh ve vodu ze všech slatí nejkolměji, zastřen spoustou kleče a trav, do hlubin ihned několikametrových.
Sněžný baldachýn jak krajkovaný rubás zimního času hluboko se odvažuje nad vezdy brunátnou hladinu těchto slatí.

NOC NA HELFENBURKU.

Lesnatým hřebenem se ku vrcholu hradu
k matnému přísvitu na konci lesa vzadu,
zře obraz oblohy hvězdami zsažený;
přes balvany se noční tiší plížím,
kde volný prostor odcloněný shlížím,
v němž ohňů v dálce kmitá rubín zrděný.

U skály obnažené stanu na prostoře,
v indiga, tinty, safírů zřím moře
vin zkamenělých, do dálek jež kynou
pohledu lačnícímu, když se v šerou vhrouží,
v místa, jež ohně svitem obekrouží,
kam steré jiskry v výš nad ně se linou.

Ze smutných temnot zář krvavá sálá,
již vyvolala noc dřív nedozrálá,
když uhasnula stmění tony zbylé;
však v mlčení se zamkne neprůhledné,
až potrava se další v ohni ssedne
a utiší se jiskry, vzkvétající spíše.

Vrcholky četné zapýřen v šeře
kroužením košťat, tratících se v sféře
temnot, jež zhltají jich plamen stravující.
Vznesena vzhůru, jiskra dolů padá,
kde lidských postav silhouet je řada
živících oheň, z něj se radující.

Zář pustin mlčících dnes zpívá do blankytu
pravěkou zvyklost prastarého ritu,
již psal pračlověk u ohniště;
noc zkrášlí body ohnivými,
milostnici,
míst hosté osamělých návštěvníci,
ohně ve vlhku tmy své našli stanoviště.

Jak vějíř růžový se dým v pozadí chvěje
a láme červení, když žár mu vstříc zas spěje,
vále se v kotoučích, mlh mísí se slzami,
útvarem šerohradeb zakrouživších stranou
v zející čerň, noci tajnou branou,
oživlý vezdy Salamandrů plameny !

Bahno měkkých, těkavých půd, z čeho se skládáš?
Hle, tisíciletí práce Tvůrcovy ruky, jež život seje a zmar, tvým jest vznikem! Když zastaven spád vod a ztišily se víry plné zpěněného úsilí, řeky zůstavily dědictvím temněrudé zátoky, nehybné tůně a močály; vznikala jezera táním ledu a kde zem vydala život rostlinnému světu, zápasil tento o každou píď země. Kde život sláb, tam ve hrob klesal, svou smrtí nový podpoře život jiným, zdokonaleným a lépe ozbrojeným jedincům i kolektivům. Jimi, vždy statečnějšími během věků, upevňoval se břeh kol smutných, nyní stojatých vod; však kořeny obrů stromových stmeleny spoustou plazivých rostlin žily, odumíraly, zahnívaly a opět nový život ven propouštěly. Kde gigant korunou se zřítil na dno vod, svůj kořen s zemí ještě sdíle, tam nová generace po čase k nebi vztýčila se, mechem a vřesem obrůstajíc vítr přinášel nový nános tlících součástí světa rostlinného, nic neodnášeje sebou zpět; pevná hmota dále se kupila, houstla a množila, však místy tlením poražených a pádem převalených kmenů pod vodu opět se propadávala.
Tak vznikala slať.
Nejedno zvíře též a pták, plaz, červ a hmyz svůj našel tam hrob, zarůstající záhy vodním býlím; spáry setlelé větví, houštin a kořání, prach a minerál zvětráním rozdrobený utmelily tu vždy rakev nejkrasší těm, kdož zde zmírali.
Celé pokolení lesů co útočný sbor okolního zemského světa zde zápasili s ponenáhlu vysýchající a opadávající vodní říší; svými těly vysoušel a zasypával chladné propasti brunátných, nehýbajících se vod, zdajících posléze v zahanbení své nemohoucnosti rubáš příkrovu, rakev, v níž by zčernalé hlubiny s prostupující je a ovládající kyselinou rašelinou mohly se skrýti; i dostalo se jim téže záhy: svět rostlinný během věků víko rakve nad vodami sklenul, stále tuzší a mocnější, byť rozhlodávaly je vydatné a mocné vody z oblak ve vlhkou troucheň, neb rozdírala je mlh jedovatost a ostří jehlic jíní a sněhů.
Tak povstal příkrov, šalebná přikrývka močálů a slatí, koberec patinou nad propadákem vedoucím k hlubinám zkázy, pohyblivému na nohách životu.
Vždy za několik století drobné ostrůvky jakés se utvořily co klenba nad děsivými vodami, drženy jsouce přemostěním obrovských kmenů, zkřížením větví a spletením kořenů, dokud tyto ošemetné podpěry nad vodou neshnily a ke dnu se neodloučily v tu chvíli propadala se veškerá vegetace nad nimi jsoucí, následujíc ze slunečních plání do podvodních štěrbin tmy.
Namnoze tyto ostrůvky, rozmanité velkosti a bytelnosti mezi sebou a pevninou spojeny úzkými pásy zeleně, držící se na povrchu vod větry sem smeteným chrastím a větvemi, na nichž v přebytku hustému mechu dobře se dařilo. Nejeden smrček, jedle a břízka řadu let vytahovaly se k slunci, dokud neprolomily vlastní váhou vratký nános z něhož vyrostly. Mnohý stromek instinktivně prodlužoval pod vodou své kořeny k místům na pevnině, kde s jistotou tušil spolehlivější základ než ze kterého vzešel; namnoze vysílal i vzdušné kořeny marně; potopen viseti zůstal připoután k břehům, stávaje se tak základnou životům nové existence se domáhajícím. Zápas horší boje v pralese: zde o zrádný vodní živel více, s nímž krom vichřic a podvýživy vegetaci jest bojovati.
Neboť těžce i lidé k slunci tíhnou, pociťujíce pod nohami vratkost půdy vraždami plné a nenalézajíce dostatečné opory ve viditelném světu a jeho darem, propadávají ošemetnému bezednu nebe, kreaturami vymyšleného.
Co píď země ve slatích a hvozdech šumavských toť katastrofa, co životem zde, bědné živoření. Zkáza a násilí viditelnějšími než v pohoří a tam, kde zakročuje člověk rationelním zalesněním.
Rezavá oka stojatých vod nezmohou se nikdy ve svém středu na zelenou zřítelnici rostlinného světa, zastaveného ve své rozpínavosti dusivými výpary kadaverů na dně močálů tlících v nejúděsnějších dnes podobách členů vlastního rodu Tam rozkládá se, hnije a z mrtvých vstává všeliký jiný život kdys; ssavec a červ nyní pouhé skupenství tvarů nepopsatelných. Zimní spánek přestávkou není činnosti v této hrobové dílně: tam rozpouští a balsamují, vaří a destilují; tam nová kasta bytostí, zloduchem jinak zformována k životu dalšímu se připravuje, smrtí předchozí ožívajíc. Tajemné udržování individuí světa rostlinného děje se silami psychickými, vynořujícími se z tvarů odumírajících: zmítány tyto síly nějaký čas v beztvárnosti živelných sfér a kolulice v hranicích svého projevu naším smyslům málo chápatelným, (elektřina a radiové emanace, kroužení záhadných paprsků aj.) jeví se zde jako přepodivné útvary mlžné, bleskové či ohnivé, neb v podivuhodných kresbách mrazu a jíní, rozptylují se po určitém čase, odstřeďujíce se od sil elementárních a tříští jednotlivými hybnými impulsy životachtění v další jednotky ve světech přírodních říší. Kde přirozený, zdravý instinkt lidský, nedotčený rozběhnutím myšlénkového dynama dnešní chorobné vůči jevům přírodním generace, tupé a odumřelé všemu pozorování živelných fenomenů byl blízek, zřel a děsil se divoké honby slatěmi a lesy se ženoucí, přicházel v styk s bludičkami v močálech a dušemi náhle odpoutanými od těl pohřížených na dno bezedných tůní, či prchal před strašidly a příšerami, pod vrcholy pralesních smrků se prohánějícími. Tam dosud žilo pravé lidství, intencemi přírody žádané a docílené, kterému v pravdě Neznámo bylo hrůzou; lidstvo dnešku, odumřevši životu naturelnímu bylo donuceno (nutkáním čistě pudovým,) utvořiti nový pomysl hrůzy v jiných bozích a představách záhrobních. Ucho, k němuž jednou dolehlo houkání siren a houkaček aut, neuslyší nikdy štěkot příšerných psů šumavských, ve dvou toninách štěkajících a nerozliší více ve bzukotu hmyzu zabzučení krále much, skotoplacha. Oči dnešních horalů neuzří více ohnivé sloupy a poletující žhavá pometla, ni hadího krále na pasekách zbědovaných dnes lesů.
Ach, vskutku: mauftuch, šátek jenž dosud před ústy na Šumavě se nosí, má vskutku již jen jediný účel, chrániti proti zimě; zapomenuta lasička, člověka ofukující a jiná povětří jedovatá. Hrom nestaví jak dříve kroky dřevařů děsem: účinek leknutí seslabí dnes gesto kříže; běsnící vody mine poutník bez darů a postříkání hlavy své vodou.
Nuž, mrtva pověra! Však ožila jiná, a jak věky jdou a světáci šumavští svět poznávají, odhazují i tuto. Pověry bratrství a třídní v nich daleko více zažrány než blud patriotismu, který v horách se rozlezl celkem málo; vládla zde dlouho vrchnost nekazící mrav poddaným, jak stávalo se zhusta v kraji, a která myslela sama za zdejší lid, v pravdě vskutku dobře. Spíše Klostermanům věřme, než Holečkům!
Vraťme se však k slatím, ztrácejícím vůčihledně na své děsivosti. Zbytky jich, valně omezeny v svém zrádném působení, regulací okolních vodních toků a přirozeným vysýcháním tenčící se sousední lesní oblastí, roztroušené na Pláních zaujímají dosud plochu úctyhodnou, nemenší rozlohy rožmberského rybníku. Poměrně nejrozsáhlejší, Weitfällernská slať není z malířsky nejmalebnějších, nicméně pro listnáče a křoviska vroubící břehy nesčetných, těžce dostupných zátok dosti zajímavá, vyznačuje se řadou náhlých, ničím nekrytých ok, lemovaných kosodřevinou a mocnou hladinou vodní v nejhlavnější své části; otevřenost větrům a veliká vodní nádrž, udržující při síle Rokytský potok způsobují rychlé klesání teploty a tudíž zabraňují včasné akkommodaci náhlosti změny překvapeným dřevním cévám beztak v přebytku vláhy zmírající vegetace. Ostatně rozložitost sama slatě weitfällernské jest původu mladšího a krom středu svého, s vegetačním tvarem rašeliny na dně nedostoupily okraje dosud stavu hornin původu rostlinného. Jsou to mokřiska stahující se teprve v oka a zdá se, při postupujícím odvodňování okolí, že nedojde již k tomu více. Dokladem toho bažiny v blízkosti typicky krásné, byť nerozsáhlé slaťovité oblasti Schwarzbergu. Bažiny tyto, z nichž v blízkosti vznikající Vltava vodu béře, přeměnou pralesního kdysi okolí se vypařují a získavše dostatečného odtoku zasahováním lidských rukou dále vodu neshromažďují a tak ve slať nepromění se již nikdy, neboť i měkká vrstva bahnitá z usazenin vodních té síly více nemá, k vzrůstu rostlinstva potřebné.
Divukrásné ve své opuštěnosti slatě Plattenhausenské a Neuhüttnerfilz dokumentují nejlépe samočině se obnovující rovnováhu přírodní života a smrti. Zde člověk nepatrně dosud zasáhl ve tvar od pradávna zde jsoucí a málo proměnlivý; jedinečná krása těchto bezedných tůní převyšuje všechen půvab dvaceti jezírek u Rokyty. Mrtvý les kolem neční jak obnažené skelety u slatí Fischerových tupě a mlčky; zde dosud hnijící maso a šlachy, polosetlelých plísní smrků.
Děsivé našim představám chvíle věků létly zdejšími končinami.
Mrtvo vůkol černých příšer odumírajících kolem slatí stromů, sehnutých nad svým hrobem! Pokřiveny v páteři, s větvemi před se k zemi nataženými udržují se zde smrčiny jak nesmírné legie mrzáků takřka jen zázrakem. Němá pustina životů vně slatí i uvnitř, vegetující jak lidská duše v centru měst!
Tisíce churavících smrčků tu zakleto, nakloněných k zemi větvemi rozčechranými, plnými příškvarů nabotnalého lišejníku, rakoviny rostoucí pod olověnou,z hlubin bahnisk a rašelinišť zvedající se špinavě bílou parou, nádory formované miliony úderů kapek, vodní z oblak se řinoucí hmoty.
Umouněné cáry tíhnoucích k zemi mlh líbají jak proměnlivý kostlivec Undin obnažené tělo Země, zachvácené ranami černých rašelinišť s okraji hnijícího vřesu a trouchnícího borůvčí: běl sieny omývá a jako zázrak někdy šlehne sem tam mrtvolná zeleň na pouhé tisícině plochy, obklopené šerem a tmou, šedí a rzí, barvou fádní a monotoní stejně jak obraz myšlénkového pochodu stáda uprostřed měst.
Několik metrů pod červenou hladinou slatě víří vody a hučí spádem svým kams k nížinám; čas od času na dně slatí (pijících jako houba nesmírná všechnu vodu z oblak přicházející, jíž něco málo jen viditelně propouští nesčetným pramenům a zřídlům, utvořivším pak bystřinu potůček, jakých kol na sta,) toto dno propadá nebo se prohne jak filtr v kávovaru a propustí notný hlt vody dalšímu podzemnímu světu, jenž jinak neustále vssává obrovské kapky propadající v hlubiny v pravidelných intervalech.
Slatinné planiny české zadržují v sobě každý oblačný příval z hůry, na rozdíl od bavorských příkrých strání, z nichž mocnými přívaly napršelá voda odnese se opět k mořím; český člověk, zrovna jako slať nevydá, podrží a nevyprázdní se z veškeré mystiky, víry a haeresí, jichž věky nabyl.
Nesmírná tišino dřímajících lesů a mrtvých tůní!
Soumrak, jenž hluchý v těchto končinách, jest vždy nocí, jakmile vzbouří se chladný severní neb východní vítr, zabiják stromů na půdách rašeliných; hřbet hor na bavorské straně však před vichřicemi chrání a v závětrné straně bují na hrobech tlících zde životů nádherná vegetace lesního království jehličnatého, s jehlanci temné zeleně smrků s gigantickými květy listnáčů promíseny, utvoří v podvečer chmurnou zeď s tušením v ní barevných na podzim střílen; ba, jíva tak svítí i v čiré tmě, že zdá se průhledem ku obloze, pokračováním nebe pod horizontem. Zkrácený, pro výši těchto končin, obzor oblak v barvách když zahoří, vrhá kus reflexu na dno lesních tišin a bodá v zrak duhovými barvami z vodních ploch tůní a slatí; mírněji již zaleskne se v ostrovech zeměžluči, v houštinách verbeny a ostnech vysoké ostřicové trávy; pablesk zmírá v jednotvárnosti borůvčí natě a věkovitém trouchelu pevností uprostřed obklopujícího je vlhkého moře. Tu šedý balvan z pod větve rozložité co vějíř skleslý zasvítí, tu nitě a lana stříbrná větví a haluzí odumřelých zahoří v polibku nebes posledním; tam opět vzplá a zardí se buk nedokrevný či břízka, neb doubek, koberec perský, mosaika šarlatová, ve kterou tká již chvíle příští svůj důraz stínů a objetí modří.
Rubáš fialový spřede a v rakev indigovou složí soumrak končiny slatí i pralesní stromové sloupořadí; v tmě zanikají ponenáhle i jasná oka vod. Mizí keř střízlík na dně rostlinného světa, stejně i větrem uhlazený ve výšině vrcholek zvolna odumírajícího velikána lesního. A počíná vládnouti pravý vladař šumavských pekel, jímž jest: voda.
Reagujíce na nepřítomnost slunce, lehounké páry večerní kroužíce dosud neviditelně skorem kol životů rostliných, na své intensitě nabývají a se zhmotňují; snad jsou tichým povzdechem zesmutnělých nad ztrátou světla stromů. Zcela jinak zašumí nyní po západu slunce než ve dne šeptají či s větrem hovoří; i jinak zavoní a bezbarvou vlhkostí vzdychnou. Po parném dnu hudbu slyší pohřební z lesů slatě, žal po zmizelém slunci, píseň lesních tišin zhola jinou, jakoby překotil se akord během dne uměle postavený, zladěn vlněním pryskyřic, sáláním žáru.
Od země náhlý chlad; toť ruka zmaru z hrobu vlhka se prodírající, a od korun stromů běží a pohrává chvílemi v černou níž zvláštní úsměv tepla, do hrobky ke kořenům spějící co poslední uvědomění denního snu, jímž spali tito zelení zatracenci slatin.
Jsou jako lidé, uvědomující sobě ať již s modlitbou na rtech neb prokletím neustálou proměnu tvarů, pomíjejícnost životů, světa a přírody? Snad chápou lépe než člověk Prozřetelnost Boží a účel trvání…
Páry houstnou, přissávají se na dno hvozdů, lehají na věčně žíznivý mech a oživují lišejníky; stékají po několika hodinách z natí borůvek a vřesu a k ránu z botnajících lišejníků kapající monotoně sražená pára odbíjí čas.
Podivno, že nikdy soumrakem neztichnou les a slatě, jak tomu v kraji výše, kde překvapí nás náhle se rozhostivší ticho.
Krom nočních živočichů, jimž teprve vlastní nastává rej, slyšeti pracující životní tepni lesa zřetelněji než v hodinách odpoledních. Toť doba k snění lidskému nejvhodnější.
Když soumrak vše zahalí a noc i pod klenbou stromů pak vládne a nezírá nám více vstříc příšernost černých otvorů mezi pni, jako bychom se opravdu vhroužili v nám tak známé, životem všedním však odcizené a zdánlivě temné a neznámé končiny.
Možno nám pocítiti ponořením ducha v lesní tmě existenci říše, ze které do klamného, výboji ze slunce zalitého světa zrozením jsme přišli. Za námi den, jen vlastně nocí a před námi se otevírá skutečnost plná četných životů a tvarů, mnohost znásobená bytí našich, jimiž jsme kdys žili.
Nic hrozného nevane z onoho Tajemna, ani pomyslíme-li, že vědomí naše probíhalo před dávnými věky v těle zvířecím, třeba veverky, jejíž pravnučka vyplašena právě přebíhá kol nás mlázím, nebo že oživí znovu v rychlonohém zajíci, jehož předek bude týž současník, kterého vidíme právě pod srpem na nebi objevivšího se měsíce.
Ucho zaslechne řadu podivných zvuků, jichž původ těžko určiti. Snad živý tvor neb přirozený pochod v životě vegetativním loudí tyto neurčité tony krátkého trvání; mohou však zcela dobře býti způsobovány bytostmi neviditelnými.
Nečisté síly! Jakoby něco čistého doléhalo k nám z Neznáma!
Křesťan děsí se projevů pustin, neboť jsou ďáblu blíže; antickému pojetí přírody brání jedinečnost boží a usurpatorský poměr synů božích k životům mimo člověka, jest znám.
Nevolno v tmavém lese nočního času i theosofům; jak těžký sen lehati jim na duši musí vědomí ustavičných přerodů na dráze za Dokonalostí; každému důvěřivci v Božství smutno a trapnou je vzpomínka na kosmickou noc, v níž dosud ctitelé Světla, zakleti hmotností tvarů pohříženi jsou.
Jak jinak těm, jichž nitro porušeno skepsí, se srdcem v němž hučí a řádí vichřice nezodpovězených otázek mystických, kde bouře zuří nad záhadným účelem žití, nad pociťováním sama sebe ve středu pomíjejícího, nad poznáváním všeho Zla vůkol, těžce vykořenitelného, nad poznáváním domněle moudré Prozřetelnosti, jež ukazuje se bez rozumu a smyslu; tam rozkvétá odpověď hodná světa který zžírá se sám v sobě a vykvétá květem důstojným pekelné zahrady: přání a naděje, nechtíti zůstati stromem jejž půda trápí v níž roste, mlha, jenž naň léhá a vichr jenž jím lomcuje a cloumá; aby mohl státi se onou pekelnou mlhou šumavských hvozdů, bez nároku na věčnost, onou šedí, bez barev a vůně, bez chuti a ohně. Jinými slovy: odříká se blaženství Demlů a Březinů; bzdí na splynutí v jediném souzvuku. Neváhá státi se třeba vlkodlakem, demonem a pekelníkem, trvajícím po celý čas existence této bídné koule zvané zemí, a znaje dobře tupé chápání přírody těmi, kdož zpívají o bratrství lidském a radování se v radostech přeplozených milionů, (lidé osobním bohům blízcí, zdánlivě vyrovnaní a harmoničtí, nikdy nechtějí viděti zlo a krev na zemi že dílem přemnoženého lidského stáda,) netouží sdíleti s nimi jich nebe. Nečiní nároku na další mystický vývin cestami vytčenými běžnou teorií, literaturou a zákonodárstvím, zůstávaje bez touhy vřítiti se v Jas Prapříčiny zbožných.
Jsem přesvědčen, že radost milionkráte zmenšeného počtu lidského na zemi bude též zvětšením a rozmnožením radosti ostatního dnes přezíraného a zdeptaného světa živočichů a vegetace, jediným vykoupením realním na rozdíl od smýšlených mystických, v něž sice moderní doba přestává věřiti, leč dosud neuznala plodnost přírody a přemnožení tvorstva za největší Zlo, ku své škodě.
Noc prožitá v šumavském lese učiní nás pohany, jakmile jedenkrát jen nahlédli jsme v tajemství přírodní dílny. Básníci, vyznávající oficielní náboženství padají v extasi nad důmyslností s jakou vše řízeno jest; paradox oné moudrosti v úpadku nevidí.
Divoce nádherný kus země ustupuje zde výbojům lidské smečky, ku slávě Boha dvounožcům zvlášť přejícího! Zde, i tam v podhoří, kde nehostinná poušť bezlesnatá šířiti se začíná, dovršuje se každým rokem dílo zkázy.
Jako dnes, i před věky ustavičná přeměna táhla tímto krajem.
Komplexy lesní měnily se a střídaly stejně jak tvorové v nich žijící; minerál větral, voda se vysoušela, chmurná zeleň hvozdů ustupovala fialovostem polí; ptactva a zvěře ubývalo rozmnožováním k obrazu božímu stvořených: však tito jen jako bezejmené meteory zaleskli se na chvíli svou duševní činností na těchto místech, pohasli, roznítivše řady nových blikajících tvorů lidských. Zde se rodilo, vraždilo a umíralo jako jinde, pod modrým blankytem i v doupatech. Zde rodily se nové životy v bolestech, trpěly a zápasily s protivenstvím a tvrdou hmotou; zde též Bůh vládl, však čert ví, odkud čerpal vzpruhy a víry každý jednotlivec zakletý v hmotu těla v těchto strašlivých, záhrobí podobných místech, kde co na nejvelkolepější kovadlině mráz, vichr a vody kují nejocelovější charaktery těl! Jaký pud, velící žíti dával miriádám obrů dřevěných a vegetující zeleň útěchy a posily?
Každý tvor na tomto mizivě malém kousku vesmíru krom člověka nestará se zda žije pouhou vteřinu věčnosti a bez vědomí, že lépe tam, na druhé straně, žije. Bezohledný boj o život dal vytrvati ničeho neznajícím o Nejvyšší Moudrosti a Lásce.
Lišky v doupatech i zakrněla kleč u slati k zániku odsouzená rozmnožují se dle určitých přírodních zákonů a pravidel; koruna tvorstva, pán regulací hmotných i duchovních hodnot vzdor válkám a epidemiím zvětšuje svůj počet mimo zákon ku škodě ostatního tvorstva asi z té příčiny, aby dal za pravdu theosofům o reinkarnaci; bohužel v nově přicházejících generacích ubývá jistoty v nauky náboženské, jichž ideál krásy a dobra ze světa mizí každým technickým vynálezem a každým člověkem přes počet na svět přivedeným. Nicota úděsná v chápání přírody stávajícím jakýmkoliv náboženstvím, zavinila porušení rovnováhy mezi oběma poly dobra a zla, viditelnými to projevy nejrozumnější z představ síly bohů, Přírody,jenž sama o sobě jest Bohem i ďáblem, dostatečným k zabývání se jí mystiky a vyznavači všech věků. Nepochybuji, že náležitě vždy odměňuje jak přísný židovský Bůh násilí páchaná dvounožci na ostatní říších přírodních.
Usídlete dnes zbožného křesťana přítomnosti do odlehlých, šumavských divočin a zamezte mu spojení se světem! Sem jej jako Robinsona postavte, od lidí a kultury ho odřízněte! A k tomu v zimě, do únorových psot, kamsi mezi hřebeny Roklanské, Preiseltenské stráně, houštiny Gayerrucké a močály Weitfällerské; v ruce mu dejte bibli a nechte mu všechna theologická pojednání o slávě boží: překoná jistě sám sebe a zrodí ideál nového Božstva, neuplakaného více!
Krajina rodí takové lidi jakou jest aneb jakou ji lidé udělali. Prvními lidmi lesů a hor byli pohané; křesťané posledními.

Koncem srpna a po celé září bývá Šumava nejkrásnější.
Ztratí se z ní většina parasitů lidských, prázdnináři a dovolenci; den po dni rozhosťuje se po ní více klidu. První bílé jíní, které lehne na traviny luk a první mlha, odváživší se ukázati se ve slunci, po řadě několika po sobě následujících dní, je blížícího se podzimku předzvěstí.
Večery, již zkrácené, jsou dosud plny sluneční záře; přibývá pestrosti lesům prostoupeným listnatými stromy, kterým nutno přibrati za stafáž ranní páry z rašelinišť a slatí. Dlouho do poledne zastřena jsou údolí mlhami, však výšiny tím jasněji svítí od rána časného jak pochodně.
Slunce ještě chvílemi opíjí se vlastním vedrem, nahrazujíc tak úbytek teploty pohlcený častějšími ranními mrazy; však tvář svou když schová, tím žalostněji kraj předtuchu nastávající zimy vyvolává. Přibývá barvitosti zemi.
Je tklivější příroda stále více; řekl bych však, že čistší a jako křesťan po zpovědi. Není tu prašných stop po létě, jako v kraji.
Příroda chová se jako zbožný před smrtí, cítíc zimu v zátylí; zdá v vzpomínkách již jen tráviti po zbytek zbývajících jí krásných dnů, ve vzpomínkách, jimiž jsou nesčetné závoje a jednotlivé nitě pavučin, natažených mezi stonky vysokých trav a spojujících černající se natě jahodin; běl a hebkost těchto přeumných sítin vyplní kde jaký prostor a prosáknuta démanty rosních krůpějí, purpur tlumí a červeň plavuní, osladičů a malinišť přečetných. Oživí matně se rdící vřes, plný duh pozdního babího léta.
Mnoho jest však ještě překrásných zářijových dnů!
Obloha vždy vyrovnána, s kopulí svojí modrostí přímo bezednou; vodní srážky, promluví-li nahodilými dešti v tomto čase, jistě přímo z nebe se řítí a z výše, na rozdíl od pozdějších, kdy slévá se déšť v nepatrných třeba výškách, ba zdá se, že na samotné planině u země se tvoří.
Jaké pohledy vynoří se před námi vystoupíme-li ven z hlubokého hvozdu do některé ze světlin, díla to buď lidských rukou nebo kůrovce kdys, zarostlých spoustou vrbice, dozrálé nyní, s miliony bavlnitých vláken které po větru putují! Jaké barvy hrají po vysokých travinách zde: od světlých a bohatých škál až k lomenostem jív a kleče, tratící se v dálce do sytých a těžkých úderů slatí, černých bříz, bobulí lesního bezu a pahejlů, až k ostrosti hýřícího, podzimem zbaveného listí; v hroznech jeřábů plá růžovým ladným světlem do stínů sytě bronzových!
Počasí však když se změní a hustá masa ohromných šedých mraků zakryje úsměv slunce, tomuto kraji vydere se z útrob první táhlý sten. Vichr, čechrající dosud pomíjejícně životy se rozburácí a kupí mraky i mlhy v neproniknutelné stěny, měnící výšku svou a délku, sytost i houšťku dle kulis za nimi stojících lesů, sténajících a kvílících úděsným šumem a praskotem větví, vrzáním haluzí na sebe narážejících a kovovými přímo hlasy přetřásaného jehličí.
Pomine navždy pak azurová báň, sevřena mračny ocelovými, se zemí spojena vlákny vod: obloha téměř splyne s drobně z počátku rozmoklou, pak silněji a mrazivěji prvním sněhem nabotnalou půdou, které dosud se nechce k navléknutí bílého rubáše koncem září leckde tu již vídaného, byť na krátce jen.
V říjnu však vlnící se větry dešťové krůpěje mísí s kroužícími vločkami sněhovými, které po nečetných o tání pokusech zůstávají už na zemi ležeti.
Po dnech dalších nepohod, rozeženou-li se mraky nakupené, sžírá většinu dne vlhká mlha sporé světlo. Dobou odpolední místy však možno z výšin proniknouti vzduchovým mořem pod záhyby nesmírného závoje par a mlh, z lesů a kotlin vystupujících a chloroformujících ponenáhle život vegetace, do dálek do kraje, v opáčnou stranu až k Alpám.
Vyhlídky stávají se nyní nejkrásnějšími a v moři mlh propadlými otvory možno uzříti jednotlivé úseky krajů sluncem ozářených.
Vysoko nad obzorem zjeví se nám řetěz Alp, s velikány Watzmanem a Dachsteinem v čele; výhledy podobné z Roklanu, z Luzného a Třístoličnáku patří k nejkrásnějším.
Do kraje k ním patříme přes gigantické plochy tmavé zeleně až kamsi na konec Pošumaví a v Podlesí; kraj již chudý, romantiky zbavený a světu bližší. Milovník pralesů, slatí a hor sesmutní pohledem na tento kultivovaný již kus lidského světa.
Podlesí!
Díl země obnažené, zoufale zdrásané člověkem pro kus žvance! Holina pustá, od lesů odpoutaná, smutný suchopár přibývající i měnící se každým dnem; halda kamení, proužky polí, draha s hubenou travou a ojedinělými trsy křovin; lány vřesu, černavé body jalovců a metel janovce; stromy zaprášené a nedůživé chorobné jak horské olšiny u rezavých vod a zakrslé smrčiny vyrazivší kol pradávných pařezů – toť obraz Pošumaví!
Ta tam jímavá nálada kraje z Klostermannova díla dýšící; marně děs Kránkotských lesů bys hledal, kouzlo Javorníku a jiné, nedlouho po autorově smrti ještě existující ráje; vše upravil člověk, zničila mniška a rationalisace poválečná. Lesíky chudobné a stále zuboženější, jak mateřské školky proti pralesním universitám vyplňují stráně a prolákliny kraje, jednotvárného mezi báněmi rulovými, stráněmi, zbavenými travin a holých jako hřbet prašivého psa, pahrbky několik set metrů vysoké, z nichž stěží obhlédneš chudobný kraj s roztroušenými po něm chlévy lidskými, sdruženými v bídné osady, dodávající svědomitě daň církvi, kapitálu a demagogům.
Ubohý člověk zde a ubožejší ještě zvíře!
Na této kamenné, větry profukované poušti nechybí již nic, než uhelný mour, železniční komunikace a třídní uvědomění, by farářům zde přestala kvést pšenice, ač právě těmto jen dlužno děkovati, že myšlénky dvounožců zde osídlených nevycházejí jedině z prazvířecích instiktů. V rozmnožování svého rodu závodí tu člověk s komáry a žabami. Případů vztekliny u zvířat v končině této nejvíce z celých Čech, krom sušického okresu, kde zavedeno nucené očkování.
Těch, kteří se domnívají, že znají svět, díky většímu počtu silnic a cest je zde více, než o něco výše v horách, kde četněji rašelinišť a slatí; socialismu přibývá stejně s borovicemi, oživujícími monotoně suchopárný cíp, cestou do kraje, kde jsou již rybníky a staré šachty pod zemí; ba, najde se již i rolník, přízviskem agrárník postěný; leč tu již konec hor, poslední výspa šumavská, olizovaná příbojem pokroku a kultury z nížin.
Ubohý tento kraj má své jedinečné krásy pouze za listopadového nečasu, za asistence vlhkých mlh, naplňujících bezútěšný prostor mezi ledovou bání nehybné oblohy, zhuštěné příšernou atmosferou šedi a pohyblivou půdou rozmočené země, svraskující se pevnými škraloupy ledu při zavanutí nejmírnějšího větru a hned roztávající. Za této nálady i ponurost lesíků, ubohost kraje a hejna černých vran zjeví se oku bíle.
Z tohoto prokletého severu koncem září počínají dorážeti k šumavským hvozdům mrazivé větry, přinášejíce chmurné plachty špinavých mračen. Zatím co v rovinách dosud slunce na cáry je trhá, zde ze zbytků jich vrcholy výšin nový příkrov zimních hrůz spředou a vodu v nich sráží. Nárazy protivětrů z boků střetnou se s zachytivšími se druhy v černotách lesů a prometou s nimi celé pohoří až k západnímu Českému lesu; zde teprv odraženy vrací se do podhoří v podobě syrých mlh.
Zelená a již šednoucí tráva lesních palouků dlouho do poledního času zůstává potažena stříbrným jíním; mech i v porostech do rovin rozběhnutých nabotnává vodou: zčerná lískoví a plody trnek a šípků, zašpiní olšové listí, buk zrudne a zžloutne javor; bříza, ta napolo odrána již stojí.
Za dnů plných nakupených mraků nadmíru ponuře zjeví se stráně hor; bodavý smutek jak tvrdá ostřice kol život ztrácejícího už vřesu do duše proniká.
Pustnou pomalu pastviska a suchopáry neveselé jak obzor šedé mraky lemující. Příroda natahuje na se šedohnědý umouněný a zmícený háv, němým příbojem do temní zeleně chlumů se roztahujícím. Mlha rozčechranými a věnčenými pěnou vlnami zakrývá úpatí v dáli se tratících kopců.
Leč ani pozdní podzim neublíží kráse Šumavy!
Vzdor přibývání dešťů, šlehajícím z bezbarvých nebes v zem jak příval ledových jehel, burácení větru a rostoucí zimě za dnů ustavičně stejných, kdy světla a života ubývá, tím krásněji a intimněji bývá v lůně hvozdů a nekonečných lesů.
Zde přímo klid proti planinám panuje, třebas i tu vichřice sténala a skučela. Praskotu lámaných a k zemi dopadajících větví a celých vývratů přibývá. V těchto chmurných dnech ukazují se ohnivá světýlka, laškující nad brázdami tůní a temnou chvojí proplítá se na intensitě své běli mohutnící cár mlh.
Paseky obetkané modravými závoji přiodívají se stříbrnými pláty; jinovatky neodcházejí více a slunce, jež chřadne, takřka zázrakem jen v těchto dobách smísí svou žluť s těžkými parami lpícími již pevně na každém tvaru zde, vydaném chladu, plískanici a větru.
Polovyschlé za léto, žlutavěšedým hlenem potažené, bělavě zelené louže vyzdvihují píď za pídí svoji hladinu do původních jarních poloh; na podlomeném trsu v ouhoru bujícího bodláčí pozdní čmelák se žlutým pruhem jak poslední rakušák zmírá.
Již více nešplhá kotlinami lesů za večerního soumraku houstnoucí černý stín d svahů a k výšinám jako v létě; nyní snáší se od časného rána vytrysklý nad hlavami do nížin a zvolna hltá, s nepatrnou odpolední přestávkou doliny, v nichž vodu tuší.
Zdá se, že jak život hmyzu i život zvěře odumírá v takovýchto nevlídných dnech. V lesích nejspíše ještě lišku uvidíš, veverky jako by spaly. Tažné ptactvo dávno již odletělo, dravec se skryl, dříve než planiny zfialověly a vysoká zvěř krom revírů kol Boubínu a Zosumu vyšším polohám se vyhýbá. Kvíčaly však vrací se těmito prvními údery podzimu do počínajících mlh šumavských hor; zde slib sýkory, strnadi, zlatohlávci, křivonosky, ba i ti nepatrní střízlíčkové skládají, vytrvati po celou dobu nehostinou zimu; nehledě ku krákorajícím vranám a havranům, jediným hostům v nejzapadlejších koutech hvozdů, neboť tito lesní černoši svým kolegům z nížin sousta neubírájí.
Bezeslunné dni způsobí, že rychle v niveč se vstřebává všechno teplo z lesů, za veder nastádané. A přec jsou místa dlouho udržující, snad právě pro své ponenáhlé oteplování, v sobě teplotu velmi rozdílnou od sousedních končin: zatím co okolní krajina v závoji mlh pokryta byla jíním, nalezl jsem údolí potoka stillselfenského po dvakráte vždy svěží a jaksi vyhřáté i za dnů podmračných; snad vítr nenalezl sem přístupu svým směrem, či snad v okolí zbytů slatí jako u některých ples tlení pomáhá udržovati vyšší teplotu?
Na pláních, položených výše tisíce metrů, kde u břehů močálů les kuželovitých smrků vegetuje, s větvemi u samé země, počíná zima a chlad dříve sice než v pralesu kol Roklanu, leč ve věčném a vlhkém šeru pod ubožáky vysokých, do šířky však se nerozrůstajících stromů na pláních teplota dlouho neklesá pod bod mrazu. V houštinách, prostupných leda malé zvěři, zadušeny nedostatkem vzduchu a slunce hnijící miriády mrtvol nedůživého již při zrození smrčí; tisíce pařezů trouchnících a bortících se, hnijící pahýly a bílá jak voskové mumie dřeva, spolu s mokvajícími vodami tůní jsou zde americkými kamny dostatečné výhřevnosti, hřejícími do tuhých předvánočních mrazů.
Na mokřiskách Mrtvého luhu, rašeliništích Ferchenhaidských, slatích pod Luzným stejně jak na bezútěšné planině Rankelské, se sty děsných bahnisk dosud, pod sněhem naneseným strašlivými vichřicemi, voda tůní podržuje svou teplotu letní. Mráz, který na povrchu ukuje sněžný povlak, nedostoupí dna sněhu napadnuvšího za dalších úděsných dnů; ba, vlastní tíží sněhové haldy nastane jakési tání, urychlené teplem věčných vod a když trochu se jen nahoře oteplí, utvoří vody záplavu, proměnivší planinu v jediný močál.
Během dlouhých měsíců žádný paprsek slunce neprorazí šerem mlh ustavičně kroužících neb nehybně se rozloživších nad těmito končinami, krom výjimečných případů.
Zde samostatná příroda, stát ve státě,pro který okolní zákony neplatí.
Je-li děsivou nad míru bouřka zde v těchto otevřených pláních s holinami, děsivějším je tání na jaře, kdy zemské průdychy voda ze slatí učinila ještě porovitějšími než houbu; zem nabotnala za proměn různě teplých vod dostatečně a hle, přec tisíceré stružky a brázdy odvedou v steré bystřiny celé moře vody poroučejících se závějí, jen pouhým protitlakem zdola.
Tu není bezmyšlénkovitého kamení a balvanů, které by řítící se vody svážely a braly sebou do nížin; zde sebevědomý život zakrsalé vegetace, hájící svými kořeny otužilými každou píď země v níž jest jim žíti, a tudíž vytrvají v běsnění opadávajících vod.
Vichřice jest jim jedinou pomocnicí v odstraňování těchto spoust vodních, leč v létě béře svou daň, kdy řady stromů rve z půdy.
Nejinak tomu v pralesních říších kol Luzného a Roklanu.
Zde rovněž každého jara nezměřitelná kvanta vod v bystřiny se shání; zde prudce tající (na místech spodních teplot) sníh všude sebou sbírá v cestu se mu stavící, stromy rve a balvany odvaluje, ve tvrdých stěnách skalních strouhy brázdě.
Na Ostrým i Javoru, Falkensteině i jinde kde země obnažená, trpí horský masiv stejně tímto česáním hřebenem vod.
Voda, z oblak spadlá toužíc nahraditi sobě dlouhé ve sněhu uvěznění, šíleně v kolektiv vod, do koryt bystřin se vracejíc řítí.
Tok její s povrchem nespokojen cestu si razí a vymílá pod půdou lesní, utvoříc tak mezi nesčetnými vývraty v pralese ležícími i kol balvanů šklebící se díry v zemi, zrádnější než obnažená bahniska a tůně.
Bezedné slapy přibývají zde každého jara; vždy po několika létech řáděním přívalů přeměňujíce se na rovnější půdu močálům podobnou, kterou během léta rašení vegetace dokonale na jistější pevnou zem srovná.
Na rozdíl od bouřlivých toků vod v údolí, které každý předmět do nich zapadnuvší navždy zaklínují mezi balvany řečiště v neprozkoumané úkryty, zde bahniska propustí na povrch vše, co v nich kdys uvázlo.
V kořání zachytí se nejedna věc obyvatelům lesních samot náležející a často zvířecí vzdechlina, stržená ku zániku deroucími se z výšin vodami; nesčetně chrastí, větších i menších stromů a polen z pobořených hranic, unesených z průseků, pokud nedospěly v jímky neb do zčechraných hřbety vln dole kvílících náhonů. Divné jsou šumavské toky jarního času!
Nekonečný v před pádící pás špinavého a nahnědlého proudu, v němž obrací se, vyskakuje, houpe a zas noří spousta dřeva listí dávno již zbaveného, rozevírá se bělavými pěnami uhnutí svého, při z vody zvednuvší se hlavě celého kdes urvaného stromu; zachvěje jím a otřese touto překážkou o balvan pod vodami u dna hluboko ukrytý, na příč toku ji postaví či zase ve svůj strhne spád do vířivých vln.
Divadlo toho druhu zvlášť ze břehů Vydry a Křemelné úchvatné! Jinde voda všechnu zemi mocným ze břehů vystoupením rozryje a nánosem kamení a bahna zvrstní, zaplavíc na míle daleko v kraj cesty a luka, tato katastrofálně mnohdy. (R. 1926. zátopy u Dolní Vltavice.) Nanesené valouny, jíl a bahno, kalem obalená a ztřísněná vegetace, i spousta dřeva dlouho vydávali svědectví o řádění vzteklých bystřin.
Věčně proměnliva v svém akordu, od tichého zurčení, srčení a šplouchání, až k třeskotu úděsnému, je tato velkolepá symfonie! Dlouho spatřuje se ještě běsnění živlu v zčeřeném toku na jícnu vírů uprostřed černých, syčících a hlučících krouživých vod, ve kterých zaslechne ucho narážení valounů a oblázků, divně hřmících jak vzdálený rachot hromu.
Již několikadenní déšť utváří ze obzvláště hluboké a příšerné noci, plné vytí rozbouřených vod. V kotlinách, jimiž potoky se řítí v před slapy a peřejemi, do divokého jekotu i šumu zvláštní a odlišné zvuky zaléhají; toť drobné kamení, které s výšin dolů se sesouvá, v haldách o kus níže se sešupuje; přívaly s vrcholů křemen a písek postrkují, hromadí a přehazují, útočíce jimi na život rostlinný. Kde držel se marně život zachycený na kamenech a kořání řadu dní, deště smyjí vše a ohladí znovu; hrst skály na tunu prsti rozemele a snese; však dostatečně nahrazuje úbytek přípravou jiných, životadárných látek, roznášením mrtvol stromů a pařezů, z nichž dlouho nevyssaje paprsek přijatou deštěm vláhu; jen co živé, stkví se smyto a osvěženo.
Nesmírná vůně vlhkosti a rozpuštěné do vzduchu mízy naplňuje pak lesní končiny. Na horách voní zcela jinak země než v kraji, v nížinách, kde kladnou částí ozonu je výpar obnažené půdy a ze hnoje na polích: zde vůně rostlinného tlení a z čerstvých ran, tryskajících jantarem smoly; zde páchnou nově okrvavělá rašeliniště a zbouřené povrchy močálů a tůní. Zde visí ve vzduchu aroma přírody: života a smrti.
Následuje-li po dešti slunný den, vytratí se záhy vůně vlhkosti a živé předměty ujmou se vydávati samy škály pachu.
Neobjeví-li se slunce řadu dní, seslabený příjemný zápach mízy a tlení stane se více bahnitým a dusivým, lehajícím těžce na prsa jak mlhy.
Kol korun stromů obláčky par. Pně i listí zdají se býti naháči kůže zbavenými a vše, nač hledíme zdá se, že hnisá. Jsou místa v pralese, kde po dnech deštivých zabodneme-li hůl, z otvoru pára vystupuje jak z kouřícího hnoje. Důrazy o těžkém, na povrchu zdánlivě odumřelého, však ve spodu mocně tlícího nánosu, k životu se probírání z hlubin.
Jinak voní slať, prales a stráně kolem vod!
Ti, kteří cítí ustavičnou potřebu přijímati do svého těla žár slunečních parsků a spěchají z míst vlhkem zamořených, nikdy neucítí ničeho a vůní nerozlišují; takovým pouze vlhkost na plíce jen sedá a shnilinu cítí.
A přec, bez nadsázky, i tento svět mokra má své typické vůně.
Právě vlhkost a mokro jest rázovitostí šumavskou a největším z charakterů těchto hor a hvozdů.
Jasmínem voní celý tok Vydry, je-li aspoň čtvrt míle lidské stavení vzdáleno; Křemelná silnou kávou; na pohraničních potocích vyluzuje kapradí a tlení nikdy nesklízené trávy hru pachu jako z lihovaru se linoucí; na horách Spálená a Martina Luthera medovou vůni prhy cítíš a na Hoře ždánovské šeřík.
Cestou kol potoka roklanského a v tomtéž revíru pronásleduje mne vždy v podmračných vlhkých dnech vůně fialek. Na Luzným měděnku cítím. A jinde jiné, čistě subjektivní zápachy.
Ovšemže za dnů slunečních i čichové požitky jsou zde suchopárnými: cítíš jen pryskyřici, lesní ozon, borůvčí a dosýchající vřes.
Leč výměty krav v lese pasených nebací v nos na sto kroků, jako ve dnech vlhkých.
Kde palouk lesní k jihozápadu obrácený, k slunci, obyčejně pln zmijí v létě, balvany rozpálené k večeru voní stiraxem: žádná z květin kol kvetoucích nevoní tak sladce a mdle.
Rozeznáš hravě člověka, který před tebou lesem přešel, zda byl to domorodec i turista, a větším dílem se nezklameš: horal pálí v dýmce obyčejný tabák, kdežto „vonná“ egyptika měšťákova zanechá ve vzduchu stopy zápachu, tak těžce ležícího každého rána v pražských ulicích, smradu hodně podobného puchu ze zapocených ponožek.
K dojmům zrakovým v velkolepých scenerií krajinářských na Šumavě, a krom sluchových na činnosti živlů, čichové náležejí nikoli k požitkům nejmenším; za to běda smyslům lidským dalším chuti a hmatu, nevalně v končinách zdejších se vede.
Leda bys přemaštěný „šturc“ a s citronem pivo k obzvláštním pochoutkám a mrazivou masáž vichry, dešti a chladem co občerstvení počítati chtěl; kraj zdejší těmito smysly vychovává k asketismu zhýčkaného člověka z nížin.
Zde drsnost vládne a bída; odříkání požitkům a pohodlí.
Na Pláních i pod Královským Hvozdem a jinde v zapadlých koutech šumavských skládal Prozřetelnosti (je-li jakás,) bezejmený a pudový člověk bezejmený hold a oběť, zvanou Prací.
Smečka takovýchto bezejmených a přes pro historii nikoliv bezvýznamných lidí, d přírodou zápasících a zde se lopotících, sklátila ve hrob nekonečný počet životů jiných, vegetativních a živočišných. Jaké moře potu a slz prolito zde úmornou prací za účelem utišení nejvyššího Pána na zemi, zvaného žaludek!

Běda, že každá činnost jednotlivých rodů na této zemi vázána a spjata vraždou; lidské podnikání jest křížením plánů a zmarem  činnosti rodů druhých.
Jaká těžká lopota se zde přehrávala průběhem věků, aby vítězně vyšel lidský rod z boje s hrdiny stromů, zápasících neméně urputně s živly!
A přece tyto bezejmené generace lidské zde, (ponížené a nezachvácené duchem slávy, neboť neznaly kolbišť vědy, krásy a poznání,)  zasluhují naší úcty více, že věnovaly se oné svaté práci život dvounožce snesitelným učiniti uprostřed živlů, než generace dnes pracující  u všelikých Baťů, bezvýznamné budoucímu pokolení. Byla to práce, bez níž by společnost lidská neobstála; zdejší horalové pro svůj individuelní ve volnosti život byli bohatýry, otroci z měst, dnes v továrnách všemožných, bez kusu lásky z vlastní práce jsou pouhou smečkou kolektivů, vedenou politikáři a řízenou partikáři politickými, vždy z lidu i pod hesly demokracie dobře se majícími.
Tito chytří z chytrých, silní z silných, obratní z obratných to byli, v každém věku žijíce, kteří tvořili zákony a stát: dnes výhradně jejich moc na blufech z křesťanství pochodících založena jesti.
Byli a jsou jistě tak chytří jak šumavský lid, že záhy poznali stezičky, jimiž dlužno se brát, aby se nezabředlo do mokrých luk…
Nad oběma však strmí na konci cosi úděsného: zamžený, neurčitých obrysů zánik, neboť život jest pouhý dluh, jejž splácíme.
Záleží pouze na nás, jdeme-li ku konci úmornou cestou sněhem na řídkou kaši našimi city rozbředlým, či bezedným bahnem luk mystických dohadů, z nichž neuniká hrůza rozumovým ucpáním.
Právě tak jako zde v šumavské oblasti lesů a mokvající země, šerá, rozmočená a bezútěšná je cesta životem.
Propastmi, slatěmi, tíhou samot a živlů jsou lidské společnosti otázky nerozřešené dosud třídních bojů, náboženské a  svědomí; vichřicemi, těžkými mraky a mlhami jsou hrozící války, přelidnění a přesuny ras, a ustavičný boj mezi duchy k světlu mířícími a těmi zaostalci tradic, s chomouty víry a nacionalismu, stejnými v nicotě své jako poblouzení utopistická.
Mnohé šumavské slatě nezamrzají nikdy, podobny jsouce instiktům člověka prapůvodním, rázu nezbadatelného zatím, metafysického. Dnešní doba spokojuje se čekáním na zmrznutí jich a potažení se sněhem těchto plání mystických v nitru lidském, přes kteréžto překážky hodlá směle přelétnouti k blahobytu všech na lyžích humanismu a demokracie. Leč jisté slatě nepřeklene sněhová pokrývka nikdy: právě tak jistá bestie v člověku dřímající
nezahladí nikdy atavistické vlastnosti děsu z neznáma ni pod zdánlivě harmonickým souladem rozumu a citu;
tam propadneš snadno domnělou hladkostí dráhy stržené, v před řítící se lidstvo! Nevyrovnané
staré účty s přírodou ze dřívějších dob vyrovnají svatosvatě příští lidské generace.

Každý z těchto obrů, pod jejichž korunou procházím, je aristokratem v pravém slova smyslu.
On chrání nejen celé stádo pod ním rostoucí a s bázní k slunci se táhnoucí, leč i život na zemi vegetující.
Chrání je před přílišným žárem slunce, shrání pro ně vláhu a natahuje k ochraně svůj štít před údery blesku.
Samotný člověk – bůh jim přeje, je zachovává a šetří, věda, že by neobstály oni drobni a slabi  dole, vůči zuřivým větrům.
A hle, tato nepatrná čeládka, k světlu se probíjející, mláďata jinoši smrčků a různí listnatci, tato drobota dole reptá na velikány, že obzor jim zastiňují, slunce spoře odměřujíce; všichni snaží se čas od času obra přerůstati.
Zcela tak, jako v lidské smečce.
Někde, ku př. u roklanského potoka na příhodném svahu k východu obráceném poštěstí se mladé generaci přerůsti temena z vlhké půdy vyrostlých zde před sty i více léty smrků – obrů, s kořeny přílišnou vláhou skomírajícími; těmto mladým stromkům je ulehčena existence základnami odumřelých pňů, dlouho pevnými zůstávajících a kol nichž zapouštějí noví bojovníci zde dodatečné kořeny. Nezřídka též přizpůsobí své větve k zachycení se. Podobně i v Gayerrucku tvoří v bláto a trupel se rozpadávající pařezy celé jeskyně pod stromy založivšími na nich svoji budoucnost; kořeny tak jich stromů sáh od země i výše, teprve v peň se sbíhají nad prostorem prázdným.
V pralesích zdejších,, kde dosud libovolně příroda sama určuje vznik i pád lesních velikánů, pozorovati možno řádkování, totiž vzrůst mladých stromů na přímé čáře tak dlouhé, jak obr skácevší se zde vysokým byl a z jehož těla nyní pokolení nové vzrůstá. Zajímavými jsou zbědovaní jednotlivci smrků, stojící při samém kraji slatě plattenhausenské a zmírající mokrem a nedostatkem potravy. Před sto léty skácel se tu jedinečný chlapík smrkový do vody a utvořil na kraji slatě jakýsi poloostrov, na jehož konci vzklíčil dnešní strom, odkázaný na potravu z těla předchůdce svého a pomíjející.
Na Rankelu jsou to opět odumřevši listnáči, břízky, boučci chladem a vlhkostí zahynuvší, kteří v rašelinné tamní půdě dodávali těly svými potravu smrčkům zde vegetujícím. Rašeliniště severně od Frauenthalu položená jsou jakousi výjimkou v podobném zásobování; zde vlastně nalézá se nejmladší a nejpozději utvořené rašeliniště, (z jezera položeného nejseverněji, horami nechráněného a tudíž z jezer šumavských nejdříve zmizevšího,) na kterém pochodem přirozeným žádný strom se neujal krom trávy; až posléze částečným odvodněním okolí počala se i tato místa zalesňovati. Nyní živoří zde stromy ze zbytků slávy bývalé travnaté tundry, živi jsouce pouze z toho, co schystala jim bujná úroda travní; metr pod kořeny již jest jen voda.
Ponechati končiny tyto samotnému řízení přírody znamenalo by oddáliti postupující zde upevnění země samotnými stromy.
Pod klenbou o život zápasících smrků nedobře by se dařilo jistému snění filosofů, tvrdících, že nejideálnějším řešením životní otázky je filosofie Duchů se svým zákonem znovuzrození a odplaty; zde plně dokumentuje vývoj, trvání a zánik vegetace oprávněnost positivismu.
Ze šumavských hvozdů neodnáší žádný návštěvník potvrzení bledých teorií lidských o věčném vývoji a pochodu vpřed.
Jako v lidské společnosti ani tu žádný neroste do nebe: tam lidská sláva, zde strom; však jak odlišný zápas o život a úspěch veden jest na obou stranách!
Synové přítomnosti prohlašují, že silný nesmí se domáhati lepšího na úkor slabým; šermujíce ethikou a zájmy pokroku popírají zásadu volnosti jiným tvorům, svobody přírodního dění v nižší říši tvorstva a pravidelný zákon Přírody.
V moři lesů platí silná individualita, pěstní právo a věc náhody. (Pokud ovšem neztotožníme náhodu, stejně tam jako tady s regulující vše rukou Pána – člověka či Neznámé Vůle, dovolující někdy žíti a jindy rozesílající některého z poslů smrti tvarům zvolna k výšinám se rozrůstajícím.)
Kdo s koho, ten z koho jest název krvavého románu lesa. Od lesů v Novohradských horách až po čerchovské, za pravý Šumavy pojem označovaný nepřetržitý pás lesů, všude se zápasí o další trvání vegetace vzniklé tu kdys na menších plástvích zemské kůry; však nejzuřivěji se bojuje v samotném středu, na Pláních. Hlavní šumavské pásmo zvedající se z Bavorského lesa k nejvyšším vrcholům, s jezery a slatěmi dosud málo jen poznalo zkázonosné zasahování člověka – boha do dílen Přírody.
Pásmo české za Vltavou, okolí Kletě a Boubínu, jakož i část Královského hvozdu jsou již lidským rozume zničeny.
Zde nevoní již ani kyselina rašelinová tak, jak dosud nedotčena zůstala vzdor blízskosti lidí třeba u močálovin Goldbrunnských a u Zůří; zde není již falkensteinských skal a hald kamenných s vlhkých na povrchu mechem, ani strží divých, kostrbatých a roklí skalních neb lesů rostoucích na plochách srázu skalních stěn.
Není tam více (ani na výšinách Javorníku a jinde dále v kraji) balvanů mezi nimiž zeji hluboké trhliny a prorvy jako na Luzným či dole na Teufeldochu: potoky, od Hammerského výše postrádají peřejí, jimž posila s oblak nepřichází tak zhusta jako u hranic, živena četností srážek tam vládnoucích; slatinné stráně Hanlfbergu a nad Pasekami, proslulé komáry a střečky zvolna proměňují se v vysmahlé končiny vnitřního kraje.
Kdežto v centru šumavského pásma vzdor bojům s živly vyrve se uprostřed trsů tvrdých k životu rodina zmrzačeného kleče, severně od Sušice, na Plánicku a kol Horažďovic těžce život se obnovuje v místech odlesněných; tam zjevují se nejúděsnější suchopárná v svém nedostatku vody draha.
Zakrsalé stromoví úpí zde žízní a trpí daleko více než ponořené u věčné vlhko plazící se kosodřeviny výšin.

Tomu, jenž divoký ráz dolin v šumavských hvozdech hledá nut-
no připomenouti že bezvodých nížin zde není; samotná povaha
kraje a mocnost lesů i na nejpříkřejších svazích a srázech roklí a
propastí vylučuje suchá koryta a dna, v Tatrách obvyklá za léta.
Zde proudy vodní v dávnověkosti již vyhloubivší cest z výšin va-
lícím se vodám v činnosti své neustaly ani nyní, pouze jen ome-
zily časově sílu toku svého.
Právě pro toto stejnoměrné odvádění na vrch země se deroucí-
ho vodního bohatství ve vyšších polohách zabraňuje přílišnému
rozvodnění: burácející tu živel břehů tak úděsně netrhá, jak jin-
de v horském kraji. Ovšem, též slatinná půda, větším množstvím
vody obdařená samočinně upraví příliv! odpad řítících se do ní-
žin přívalů. Nicméně jsou značnějšími rozdíly vodopisné než
u jednotného rázu šumavského pásma bychom očekáva-
li; rozdíl ten jest patrným na bystřinách tekoucích k seve-
ru a západně od Pancíře, Můstku a výše vznikajících,
oproti všem vodám na Pláních tekoucím, s výjim-
kami nemnohými. (Jezerní potok, zleva chráněný
strání a na pravo otevřený u Prášil.) Od Leno-
ry shledáš opět jiné podmínky, charakter a z-
působ toku a řečišť. s předcházející zde pří-
kladem Teplou Vltavou. Není však tam již
malebnosti, takového Teufelslochu třeba;
i Proudy čertovy dávno už zmizely.

Co krása roklí a údolí ponejvíce již zničena, vyhledávám nyní raději výšin, kde malebnost dosud neztracena: shledávám se tam s krásnými exempláři zakrslých smrků, buků i jedlí, stromů hodně starých. Než, sejdu vždy ještě rád k místům, jsoucími kdys pohádkou a stále ještě pěkným.
Zvláště v bavorské části šumavského lesa nalézti možno údolí a rokle divoce romantické.
Tak nedaleko vyhlídkového a poutního místa Utrichsbergu nalézá se stále ještě krásná rokle s méně krásným a dlouhým jménem Saulochbachschlucht a údolí téhož jména; dále romantická soutěska od prahů Höllbachu na Velký Falkenstein a u Bodenmatz, pověstný Riesloch pln strží a vodopádů, v vodopádem spojeného potoka Vlidenského a Javorského.
Tyto ještě předčí údolí Buchberglette, s Wolfsteinskými peřejemi a víry, kde Oha tvoří peřeje podobné Vydře a Křemelné, taktéž s pověstnými výmoly a prohlubeninami v balvanech, džbány.
U nás nemnoho již divokých roklí a údolí se stržemi a srázy krom slavného stle Klářina údolí, na Křemelné poblíže jejího ústí, či rokle Scha..telefské, nejvíce známé, s žulovými skalami na březích v podobě sarkofágů a zámečků seskupených uprostřed stromoví.
Leč kolik krásy již zničeno zde podniky průmyslovými, postavenými v dolinách nejmalebnějších!
Kolik divukrásných toků vodních sklárnami, hutěmi a papírnami všednímu běhu žití dnes propadlo! Viz jen zubožené kaskády a víry říčky Ohy před vtokem jejím u Spiegelau.
Nenadchne nás již příliš ani železnorudská rokle Riegelbachu; u Vimperka na jednom rameni Volyňky Barenloch mnoho už ztratil na svůj původné ještě před léty divoké romantičnosti.
Zmizel půvab Scgwarzbachu, jemuž papírna Franzenthalská poslední ránu zasadila, podobně jako na Proudech čertových; též blízká malebná kdys údolí naprosto propadla již zkáze.
Pouhé zbytky jen chová poříčí Vltavy kouty, mající však dosti sobě podobných jinde v kraji.
Výčet krásných dolin šumavských tímto vyčerpán.
Zbývá snad ještě pod Riedelsteinem pozoruhodné sedlo Steinbühlerské s velkolepým labyrintem skalním.
Staří pamětníci v plné své nedotčenosti tehdy stávajícího dolíku Brčálníkem zvaného, místa tohoto dnes krás zbaveného, oplakávají zcela právem. Nikde nebylo tak bujného a hustého kapradí jako zde; sem slovala se veškerá voda z okolních výšin a prastaré stromy listnaté a jehličnaté pomáhaly nad to udržovati stálou vlhkost vzduchu.
Jak dobře zeleni se tu dařilo v tomto koutu namnoze před větry chráněném!
Poutník za dnů horkých s rozpáleného Brennetu přicházeje, kde dalekým výhledem za Fallbaum a Falkenstein až do Bavor na řadu kopců se kochal, s oblibou vždy se zde pozdržel.
Nebo na Bílé Strži (Klammerlochu,) v místech skalami sevřených! Vody z tohoto jezera se odlévající, byly kdys daleko mocnějšími než dnes a silně již pozměněny původní pravěkou tvářnost zalesněných znovu těchto míst.
Okolní vegetace, vezdy svěží pokryta tu bývá téměř v každou dobu denní rosou z vodních, srážejících se par a kapek z vodopádu roztřikovaných; vlhký vzduch ustavičně se tu chvěje věčným hlučící vody lomozem.
Na nejprudších místech, kde voda ve skálu bije, mechy se zachytily a převislé kořání nad vodou shlíží do stříbřitého víru; zelené trsy podrostů a křovisk zpola zakrývají hlučící divoce proud, svlažující daleko vůkolní, svěže zeleným přebujnělým kapradím a mechy zarostlou půdu.
Tu i onde divoký tok mezi břehy dosti strmě se zdvihajícími se dostává a řine po svorových balvanech v podobě nahnědlých pruhů z vody prosvítajících.
Rychle ubíhají tyto vody, vířící a kroužící v řečišti svém i v skocích divokých, co stříbrná stuha, bezmála dotýkající se i převislých větví smrků, nízce při kmeni v plné kráse se houpajících.
Malebnosti těchto jezerních vod nezadá v ničem krása jiných potoků horských, s vodopády a kaskádami, víry a peřejemi.
Znamenitý jich spád, bohatost přítoků a nádhera končin jimiž v svém poslání protékají nemá nic dále v kraji sobě podobného. Ať již jen o prášilském potoku se zmíním, zvaném Stupná, či Seebachu a Hammerském; nebo o Roklanském a všech, potok Debrnický tvořivších a zvláště o Höllbachu.
Léta by nestačila k shlédnutí všech krás potoků a potůčků v koutech lesa pohraničních a odlehlých, však tím více nedotčených ve své divokosti; pouhou náhodou jen objevujeme těžce k nalezení a nepřístupná kouzla jejich.
Pro četnost jich a nepříliš dlouhý tok namnoze ani jmen nemají; neurčíš, který z drobných přítoků vlastně jich sílu tvoří.
Na sta jich tu, těchto bezejmenných, nejspolehlivějších však vůdců a ukazatelů cest ven z hvozdů těm, kteří v pralese zabloudili. Není však lehkou věcí, kráčeti stále podél jejich toku!
Divočiny kol takového potoka Scheureckého, Hochfichtenbašského, Hirschbachu, u všech potoků v pásmu mezi Roklanem a Luzným na straně bavorské a na téže u Režných vod, jižně od pramenů Vltavy ležících, nebo u přítoků Teufelswasseru a vůbec při všech potocích za Kunžvartem k Tussetům a u Plané, jsou značně neschůdné a většinou ještě pralesního rázu.
Stržemi i slatěmi, proláklinami půdy a mezi balvany a kamením více méně zarostlým razí zde  voda svoji cestu. Vývraty a spletité pozůstatky kořenů i dřev, propadlá půda a vyběhlá ven voda z koryta, jakož i četná mokřiště znemožňují namnoze přímé následování bystřin k jich ústí. Pouť jejich pod korunami lesních velikánů vede, mladým lesem i houštinami smrčin, přebujnělých zde jak veškerá vegetace šumavských nížin.

Za nejkrásnější (malířsky) z šumavských hvozdů na naší straně v
pohraničí možno pokládati revír Knížecí Huť a část lesa jižně od
Ferchenhaldy, za Kuželem až ke Spitzbergu.
Ať přicházíme tam od Kvild, židovskou stezkou neb ze silnice do
Bučiny vedoucí, či odtud přímo kol ponechávaných tu na pamá-
tku prastarých smrkových obrů, všude ráz těchto smutných lesů
je týž; zdá se, že samotná půda na níž tento panenský ještě les
stojí, v jádře svém jest melancholická a nemocná.
Zde jakoby prales horských výšin s úmyslem sebevražedným v
nížinu vstoupil, hodlaje cele zničiti se v močálovité půdě zdejší,
rozvodím vznikajících tu na třech stranách potůčků tím více rozb-
ředlou a nabobtnalou. Vysušené částečně slatě Buschova, Vypá-
lená a bezejmenná mokřiska u práhu Tafelbergenu nadále z
vod v ně se sbíhajících oživují, jsouce s ostatními vodami
pozvolným hrobem všemu, co usmyslilo si zde žíti. A
přec stěží nalezli bychom jinde takových chlapíků
smrků, jací zde rostly a pokud rostou; snad z
toho důvodu právě, v boji o život že silní 
jedinci jen obstojí, těly slabých chráně-
ni jsouce odumřelými. V bohatosti
lesního hřbitova toho  druhu Kní-
žecí Hutě revír předstižen není.
 

VLAST

Čas dal zemi různé tvary, vyvřelin běs zklidněl starý
z ohně pod vodou kdy jsou;
Prozřetelnost zbožný slaví, věda geologii pak staví
k Slovu. s zemí, oblohou.
Pevnina když moře shází, hor dá vyniknouti hrázi,
tvorům opatří tak chrám;
člověk, koruna jenž všeho, z pohodlí si hovadského
zemi zparceluje sám.
Krutosti by srdce kámen výčitek mu nezžhnul plamen
s zvířaty jsa stejných úst.
Boha na zář věší slunce nekonečnosti na strunce,
s nadějí na ducha vzrůst.
Země úrodná kde leží, s stády, které pod ní běží,

člověk rozložil svůj stan;
životy pak kol se kosí, během času v nitru nosí
vědomí, že všemu pán.
Země neklid během času rozptýlil i lidskou rasu.
Kněz vždy ku zástupům pěl:
Od rodiny do národu k záchově lidského rodu
Tvůrce v programu to měl!
Od doupěte, díry syslí, pevné hrady si vymyslí,
lány kol se pojí v kruh
rozmnožené lidské plémě. Vládcem mní se býti země,
vrchnostem zvlášť přeje Bůh.
Pojem vytýčen tak vlasti. Boji možno více spásti,
k válkám neklid krve pudí.
Staletí krvavých den výbojný přesune kmen,
zvlášť když vůdcové se nudí.
Takovou, vlasti má, právě v své jevíš se mi býti slávě
s hor, jimiž’s kolem věnčena!
Neb dvounožec kde mocně rodí, dál touha po zemi jej vodí,
věc dosud není skončena.
Leč budoucnost jest jako dým, jak minulost se jeví zrakům mým
že jsem, jen přítomnost mi dává.
Kdo lidskou smečku přestal ctít, v životech dalších nemůže s ní cítit
a demonem se asi potom stává!
Co člověk stane posléz na kolbišti problémů nových, generace příští¨
jen silní Duchem ssát kde budou z vlasti vemene.
Potomků chátry rozpínavost zdusí, tradicí živou Václava i Husi,
meč vrhnuv do nížin s horského temene.

Měsíci lží a sladkých přípovědí,
jarního vánku, mízy, která svědí
příslibem různosti již vhání v poupata,
mladšímu bratru ošemetným průkopníkem
na zeleň posvítíš mu sice s díkem,
však dešti zašlapeš zas do bláta,

měsíci proměn, ó ctný Aprile!
Rád rozsévač Tvé vítá chvíle,
ač chameleoní tvá maska málo baví!
Vlhkostí tvou se jarní palouk vlaží
a rozpuk pupenců větrem tvým blaží,
když slední příkrov zimy sluncem
tvým se taví!

Kde zasel březen gesta chlubná,
tvůj splní, ztroskotá je rozmach dubna,
a dle Tvé vůle sklízí se pak v máji;
klíčení průběh dáš tam beze svědků,
i zmaru, v noc svou ku posledku,
kdy sabath čarovný tam ve mumraji!

Jak duben proměnlivá,
v ledu i plamu
současná kultura, zrozená z klamu
v zemi luzy vlivné, počestné!
Těch příkras humaních zbahnělé
společnosti
jak příkrov zimy nové jaro zprostí
až roušku na očích kdys
Spravedlnost rozetne!

Nechť v seči bratrovražedné pak padne
nejedno slavné srdce dnes, tak zrádné!
 

FILOSOFIE.

Takové rozjímání napadne
zvláště v podvečer člověku,
půl za ním lidského když věku
a směr zná, kterým slunce zapadne.

Den byl-li krásným, nežasne
když ukončen, jak jiné vezdy;
nechť slunce dosvítí a hvězdy
jsou tím, co na úsvitě dohasne.

Neb lidská snažení mu pustinou
a k božím stejně oči zavírá;
nadějí mysl více nezastírá
v snů současných jda houštinou.

V člověka víru dávno potřel skepsí,
Březinův idol ssadil za Durycha,
otázkou nejvýš obírá se se psí,
k níž metaforou problem doby vmíchá.

Ni vědy nové nedrží se,
(čas od času je stejná,)
snad noc by zájem zvedla čarodějná,
nad kterou rozum předem rozleží se
když krmi skepse dávno byl si upek
a ďábla vřadil mezi představy.
Pak; jen ten se v Sabath dostaví,
kdo rulíkovou mastí natřel pupek.

Na nové stkvoucí Tvé rašení, ó Šumavo!
člověk v pradávných dobách nevědomos:
ti, dávno jež rozptýlena, v údivu na jaře z:
řel, zvedaje barbar ducha v dohady nez-
námých příčin nad zemí v oblacích bohy
tušil, tajemstvím přírody přeměn zdrcen v
chápání smyslů líném, v mozečku nepa:
trném roznítil první neznámých sil pře-
dstavu. Teplými větry vida sníh táti, pohan
tím překvapen bědný, za mrazem radostně
pokřik svůj vznes; posvátný oheň zaží:
hal v příhodný čas, neb život tím nový chtěl
vábit, Vesnu. To chtění však během doby
obráceno: morany sic se odříká, pálí a
ničí Vesnu – zeleně člověk, moranu na-
stole rozmachem plodnosti sil.

DOSLOV.

Vztah jednotlivce ke krajině, spec. lesům bývá individuelním.
Mnohému stačí reminiscence Vrbovy, jiným stěží Reiniš a Marcha vyhoví. Nálady šumavských končin mohl v jich zlatých kdys dobách jedině Klosterman zachytiti; dnes přináší sebou i do koutů nejzapadlejších návštěvník kus vířícího kvasu přítomna.
Beznáročným jest můj popis šumavských lesů: zůstane pouhou výplní mezi výtvarnými dojmy a vhozenou sem filosofií hodnou tamních divočin kus po kuse Šumavy kryje zde však obraz přítomnosti lidstva s jedinci zápasícími o život stejně tu jako tam; vlivy slatí, zmírňující ukrutnost živlů mohly by býti vzorem všepronikající lásky boží na zemi, kdyby…
Není zde v pralese obrů bez jizev, pokřiveností a stop po zdolání životů jiných: není jich ani mezi lidmi, s páteřemi více-méně ohnutými, lokty odřenými a očima do Neznáma šilhajícíma. Nechybí však oběma říším cit družnosti vůči doléhajícím strastem, jimiž jsou živly stejně jako bída, choroby, válka a smrt.
Homo sapiens pokouší se stále hledati Pravdu pod vlivem tisíciletých pověr; světový názor čpí dosud strachem mystickým a eugenika je nejvzdálenějším bodem dosaženým tykadly pokroku. Problem posledné moudré války za účelem vrácení země nemnohým, leč výtečným dvounožcům, odsunut do neurčita…
Nelze ovšem žádati od otroků náboženských představ, aby pokusili se sami o záchranu bez pomoci spasitelů shůry, když neskončen ještě zápas z drsností Přírody. Změkčilost doby dochází však ku svému rozkladu a ani církve a tucty zednářských lóží nezabrání velkolepému shoupnutí se kultury s vrcholů stávajících morálek.
Fiat Justicia, pereat mundus. Ošetřovanému stromu v kraji daří se dobře a dává náležitý material stavební, zatím co v pralese stojící olbřím ponechávan bez povšimnutí volně růsti, snad pro podiv jen očím budoucí generace. Alešům u nás platí se slávou posmrtnou, neboť ani dnes nehonoruje se práce, leč ohebnost páteře, družnost a síla loktů. Modní a společenský – toť heslo úspěchu: utajování vnitřní morálky a přesvědčení, blížící se názorům vládnoucích – základem blahobytu.
Ti však, kteří i na nehostinné slati rostli, v ustavičném zápasu se živly zmohutněli a cele prací život svůj naplnili, dílem svým jak štítem směle odraziti dovedou výtky plazů, učiněné jim při prohlášení, že nižádných morálních závazků k oficielnímu bohu, vlasti a lidstvu necítí. Dotčeno nespravedlností světskou neumíráme všichni s žehnáním na rtech a kletba jdoucí ze srdce se spravedlivého rozvrátí i bašty zdánlivě pevně stojící.

Seznam dřevorytů.

Předsádka
Patitul
Titulní list
Demon slatě15
Odcházející krása Šumavy
Šumavská božstva
Mrtvý z pralesa 27
Brusírna fruenthalská
Vigneta
Samiel na Sonnbergu 35
Initiala
Vydra
Vývraty v Schrollenhaldě
Velhartice 47
Ráno na rankelské pláni
Initiala
Zbytky pralesa v Gayerruck
Křemelná 61
Les pod Falkensteinem
Potok Hochfichtenbach
Alpy s Tříštili
Kroužící vločky sněhové
Jezero Mlaka 77
Zakrslík na Můstku
Na jižním Javoru
Mrtvý les
Zima v podhoří 91
Les na Höllenbachsprenge
Z Rokyty
Regenschacht
Fallbaum a Falkenstein
Stupná
Požár na Moorkopfu 115
Západ slunce nad Javorem
Prales pod Falkensteinem
U sv. Vintíře
Zimní večer v lese
Pošumavský motiv
(Stražovice) Schlösswald od Zhůří 139
Bílá Strž
Vstup do weitfällernských slatí
Luzný od Břežníku
Teufelsloch
Podzim v listnatém lese 157
Šumava od Písku
Rábí
Boubínský prales
Luzný z Roklan
Vintíř a Výsluník
Oka slatí v Neuhütten 183
Lesní tůň Roklanské jezero 189
Plattenhausen.
Slať v létě193
-„- v zimě -„-
Initiala Slať schwarzbergská
„ v Neuhütten
„ v Plattenhausen
„ weitfällernská
Habrový les 219
Zima v pralese pod Luzným
Müllerschachten
Rankelské rašeliniště
Les v zimě
Z Scheurecku 241
Bouře nad Luzným
Vrba u Vysokých Lávek
Zima v Pošumaví
Teufelsloch
Roklan z bavorské strany 261
Rejštejnské údolí
V revíru Knížecí Hutě
Motiv z prášilského jezera
Les v Podroklaní

Text k této knize napsal, z 8014 ručně řezaných
a odlitých typů vysázel, 74 barevnými dřevoryty
(celkem v 544 barvách tištěnými) doprovodil,
vytiskl a vydal v jedenácti úplných exemplářích
dřevorytec Josef Váchal
v době od 19. července 1928. do 3. května 1931.


Tento výtisk označen

písmenem

g


(transkripce M. Šejn, 1973 a 2003)